Sváteční zamyšlení jáhna Jiřího Cikánka

Euangelion pro přeinformovaného člověka

(esej)

 

28. neděle v mezidobí A: (Mt 22, 1-14)

Dnešní evangelijní text je celkem zřejmý a nějaký úplně originální výklad nelze očekávat. Přesto ale lze pro lepší pochopení zopakovat několik důležitých okolností.

Text je z 22. kapitoly Matoušova evangelia, jde o situaci, kdy Ježíš už je v Jeruzalémě a blíží se dramatický konec jeho pozemského života. S tím je spojená gradující roztržka s velekněžími a staršími lidu, tedy s izraelskými náboženskými elitami. Jednotlivé polemiky vyplňují prostor až do 26. kapitoly, kde končí rozhodnutím těchto elit, že se Ježíše lstivě zmocní a zabijí jej – a to už začíná velikonoční dění. Naše podobenství patří do tohoto okruhu, kdy – jak bychom dnes řekli – se postoje a názory polarizují. Jádro sporu se týká Ježíšovy identity, kterou uvedené elity odmítají uznat. První část dnešního textu tak odkazuje tímto směrem – pozvaní (= izraelští čelní představitelé) nepoznali, kým Ježíš je, nepoznali znamení času a minuli pozvání k Božímu přátelství. Dali přednost jiným záležitostem (svému vidění světa, svým zábavám a byznysu) či dokonce aktivně proti tomuto pozvání vystoupili (Boží služebníky zabili). Místo toho přijdou jiní, kteří mají srdce otevřená. To je ta první část dnešního evangelia.

Je tady pak ještě přidaná druhá část, což už je následující perikopa - podobenství O svatebním šatě – a ta odkazuje k představě posledního soudu. Nám může znít trochu podivně přísnost krále, který rozhoduje o osudu chudáka, který se možná jen nestihl převléknout. Navíc se nám možná vybaví české pořekadlo o „převlékání kabátů“, které bylo populární po sametové revoluci, kdy platí, že šat je na povrchu, ale v jádru se člověk nemění. Tady jde ale o jinou představu – šat koresponduje s vnitřním nastavením. Dalo by se říci, že šaty odrážejí celkový postoj člověka. Konkrétně zde: nevhodným oděvem člověk dává najevo svoji nepřipravenost pro Boží království. Takový bude vykázán ven.

Tolik tedy na dovysvětlenou k dnešnímu textu. Já se vždycky snažím ptát: a co my s tím dnes, jak se nás to týká? Myslím si, že zde platí obecná výzva k otevřenosti vůči novým situacím, které mohou znamenat pozvání do Boží blízkosti, ale také vůči různým trendům ve společnosti, které konfrontují naši víru. Každý z nás se s řadou témat musí vyrovnávat a vždycky hrozí nebezpečí rychlých soudů: otázky genderu, migranti, lidé v nouzi, dezinformace, válka, ekologie…. Nikdy by naše srdce neměla zakrnět tím, že nabudeme falešné jistoty, že už všechno víme nejlíp, na vše a na každého už máme hotový názor, nebo že díky naší příslušnosti k nějaké “kastě”, kariérní pozici, skupině či církvi už máme „spásu v kapse“.

Kéž nám naše srdce stále znovu otevírá milující Bůh a kéž si je otevírat necháme. AMEN.

21. neděle v mezidobí A (Mt 16,13-20)

Dnešní neděle nabízí na první pohled téma moc v církvi a role apoštola Petra, kterému jsou přislíbeny klíče od nebeského království.

K pojetí moci je nutné hned připomenout, že je Kristem chápána jinak, než se běžně moci v tomto světě rozumí. Nikoliv moc k ovládání ale moc ke službě. Ke správnému pochopení moci je dlouhá cesta a učedníkům snad otevře oči až téměř skandální výjev umývání nohou při poslední večeři…

Já se ale nedomnívám, že dnešní Evangelium je zejména o příslibu předání moci Petrovi. Mám za to, že jde hlavně o pochopení identity Ježíše Krista. Vždyť na začátku dnešního úryvku se Ježíš ptá: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ A pak se zajímá, za koho jej pokládají jeho nejbližší – tedy učedníci. Je to velmi důležitá otázka nejen pro tehdejší Jeho posluchače, ale i pro nás dnes. Kým pro mě Ježíš Kristus je? Dávný židovský prorok, moudrý muž, zázračný léčitel, humanista, revolucionář, nebo Syn Boží? Je moc důležité mít v tomhle jasno. Správné pochopení Ježíšovy identity totiž pak vrhá úplně jiné světlo na všechno, co dělá a říká.

Šimon Petr je Ježíšem prohlášen za blahoslaveného a jsou mu přislíbeny klíče od nebeského království právě v reakci na jeho správnou odpověď. Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn živého Boha. Ježíš mu pak říká, že na tohle nepřišel sám od sebe, ale bylo mu to dáno od Boha. My bychom asi mohli říci ve víře. Teprve na základě toho Ježíš  dává Šimonovi jméno Kéfas - Petr (skála) a přislibuje založení církve.

Že se jedná o situační záležitost (jak je hebrejskému pojetí vlastní), je zřejmé i z toho, že jen o pár řádků níže budeme číst, jak Ježíš Petra ostře pokárá a nazve jej dokonce „satanem“, když chtěl Ježíšovi rozmlouvat jeho poslání a oběť. A mohli bychom připomenout i Petrovo trojí zapření (to zas v jiné situaci). Přesto mu Ježíš nakonec svoje ovečky svěří, a to zejména proto, že jej Petr miluje jako svého mistra a zároveň Mesiáše a Božího Syna…

Tedy, v dnešním úryvku nejde primárně o nějaké systematické ustanovení Petrovy funkce – to je vlastně až důsledek, ale jde zejména o správné pochopení, kým Ježíš je, protože od toho se odvíjí správný vztah k Němu a tedy i k Bohu.

2. neděle adventní, cyklus A

Doba adventní je dobou očekávání na příchod Spasitele. Dnešní čtení by mohla být určitou výzvou namířenou na nás osobně - k promýšlení, jakého Spasitele vlastně očekáváme.

První čtení z Izaijáše odkazuje na židovskou představu – hovoří o výhonku Jesse (Jesse/Jišaj byl otec Davida), je zde tedy naznačena určitá návaznost na královskou tradici. A s jejím návratem je spojena představa jakéhosi pozemského ráje – „výhonek Jesse“ bude soudit podle práva a na svaté hoře „bude vlk přebývat s beránkem“, dokonce dítě si bude hrát se zmijí. Očekávaný Spasitel tedy navodí izraelskou svrchovanost, tím dojde k zásadní změně všech poměrů, národy to uvidí a přijdou též sdílet tento blažený stav. Dalo by se říci, že jde o změnu systému.

Evangelijní čtení před oči staví jinou rovinu – a to osobní. Jan Křtitel míří - jako potom i Ježíš – primárně na lidské srdce. Představuje ovšem poněkud odlišné pojetí, než Ježíš Kristus. Jan je přísný – k sobě i k těm, kteří se přicházejí nechat pokřtít, zejména k elitám. Ve slovníku má výrazy jako: „plemeno zmijí“, „neuhasitelný oheň“, „sekera“, „mlat“… V této souvislosti si vzpomínám, jak nás na fakultě učili, jak se liší pojetí spásy tzv. „podle člověka“ a „podle Boha“. Naše představy zavedení práva jsou často spojeny s trestem či odsouzením, o kterých mluví Jan Křtitel. Asi i proto je Jan samotným Ježíšem řazen sice k velkým prorokům (či dokonce největším), ovšem odcházející éry. My bychom řekli: končící epochy Starého zákona.

S Ježíšem přicházejí zcela jiné nároky. V centru zájmu je opět hlavně naše nitro (nikoliv systém), ale slovník je diametrálně odlišný: láska, odpuštění, služba druhým, velkorysost, oběť pro druhé, trpělivost… Trvá to už dva tisíce let a dokonce i nám křesťanům tenhle rozdíl ne vždy zcela dochází. Nároky jsou to skutečně hodně silné. Máme totiž proměňovat naše srdce tváří v tvář často nelítostnému světu (který nás zase vnímá jako naivní snílky).

Proto je třeba si stále znovu připomínat, na jakého Spasitele čekáme, ke komu patříme a chceme patřit. A souvisí to už i se samotným označením „křesťan“, které neodkazuje ke „křtu“ (a Janu Křtiteli), ale ke Kristu! A v tom je velký rozdíl - minimálně celé epochy.

30. neděle v mezidobí C

Komentáře vidí dnešní evangelium jako text o modlitbě (v návaznosti na minulou neděli). Já mám za to, že se týká spíše čistoty srdce. A pak také poctivosti vůči sobě i Bohu a určité pokory ve vztahu k druhým. O čistotě srdce Ježíš mluví často. Dalo by se říci, že to je významná součást jeho programu. A aby odsoudil povrchnost, využívá nejednou rozhovor s farizeji, někdy i jen hypotetický či fiktivní – v podobenstvích.

Křesťanství je v tomto ohledu velmi náročné – Ježíš po nás chce, abychom byli ryzí, aby naše jednání, myšlení a cítění bylo v naprostém souznění. Je to myšleno tak, že láska k Bohu má být usazena v srdci a ovlivňovat všechno ostatní. Nelze se nějak chovat a jinak myslet či cítit. Nelze být zbožný jen na oko. Pokud není naším nejhlubším motivem všeho konání láska, nakonec se to stejně někde ukáže. Až když změníme srdce, může správně fungovat i to ostatní.

Dalo by se mluvit i o dalších okolnostech evangelijní perikopy – Bůh zná srdce každého z nás, tedy má smysl rozvíjet s ním niterný vztah; Bůh je velkorysý – umí odpustit, když vidí poctivé přiznání; a nemá rád sebestředné pokrytce, kteří pak Boha vlastně nepotřebují.

Ale to všechno už jste asi slyšeli při výkladu jiných textů. Pojďme si sami čas od času v návaznosti na dnešní Evangelium zkusit položit otázky následujícího typu:

•      Umím sám od sebe odstoupit a vidět vlastní chyby, jsem otevřen kritice?
•      Umím se Bohu skutečně otevřít a přiznat i to, za co se opravdu stydím?
•      Zakládám si nezdravě na svých znalostech, schopnostech, vzdělání, funkcích či majetku tak, že programově přehlížím ty, kteří to všechno nemají?
•    Pohrdám těmi, kteří patří do jiných sociálních bublin, aniž bych se snažil pochopit jejich některé oprávněné postoje?
•      Umím se nasazovat pro dobro jen, když mě to emočně či jinak naplňuje, když mě za to druzí chválí?
•     Je mým nejvnitřnějším hnacím motorem kristovská láska, nebo ji vytlačují motivy jiné, jako je ctižádostivost, strach či frustrace nebo dokonce nenávist?
•      Uměl bych Bohu říci se vší hloubkou a opravdovostí: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“

      Zkusme si na tyto otázky poctivě odpovědět, někde v tichu a o samotě.

Amen.

27. neděle v mezidobí C

Dnes je téma víra a o té by se dalo mluvit dlouze. Pojďme se krátce soustředit na ty aspekty, které zmiňují dnešní čtení. V tom prvním je použito úplně na konci slovo „emúná“, což v hebrejštině znamená víru i věrnost. K tomu lze ještě dodat důvěru. To je v součtu jeden důležitý aspekt – víra není jen souhrn toho, čemu věříme, ale je to spíše celoživotní postoj, který se vyznačuje právě spolehnutím se na Boha. Tady jen drobná odbočka – prorok Abakuk žil v době vojenského ohrožení Judska Babylóňany a je zajímavé, jak se i po dvou a půl tisíci let může lidská zkušenost podobat – i dnes můžeme při všem moderním pokroku prožívat velmi podobnou existenciální nejistotu. Jsme ale prorokem vyzváni, abychom i ve zmatcích, válkách a otřesech světa, zůstávali věrní – věřící.

Druhé čtení pak odkazuje k pojetí víry jako předávaného daru – odkaz na vkládání rukou a také na statečnost víru vyznávat. Lze vzpomenout na přechod mezi ustrašenými učedníky schovanými před židy a učedníky vyzbrojenými dary Ducha sv., kteří vycházejí do celého světa neohroženě hlásat Ježíšovo učení.

No a pak je tady evangelium. Podobenství o moruši jste jistě slyšeli mnohokrát. Tak, jak jsou výroky Lukášem poskládány, je zde téměř v protikladu pojetí víry jako magie, okázalého zázraku nebo jako útěku od reality a víry, která je součástí běžného života, úzce spojená se službou. Jakoby tím vším Ježíš říkal, že není třeba se pouštět do složitých úvah o fungování světa či utíkat někam do zásvětna, na což ani náš rozum často nestačí. Je prostě třeba být věrnými (nepřelétavými) a v Boha důvěřujícími služebníky, kteří jsou k dispozici svým bližním v  každodenním, všedním životě. Zkoušejme tedy stále znovu v tomto postoji hledat radost, vždyť v Božích očích má velikou hodnotu. Amen.

16. neděle v mezidobí, cyklus C (Gn 18,1-10a, Lk 10, 38-42)

Dnes jsme četli dva texty, které se nějak týkají pohostinnosti či lépe přijetí hosta, kterým je posel Boží či sám Bůh (to platí zejména pro evangelijní text). Ještě více se však týkají toho, co z takové návštěvy vzešlo.

Srovnání obou příběhů ale podle mého názoru není úplně snadné. Oba mají vlastně jiné vyznění. V případě Abraháma jde o vskutku vrchovaté naplnění blízkovýchodní tradice pohostinnosti. Když totiž Abraham zjistí, že jej přišel navštívit posel Boží. Tady jen drobná odbočka – posel Boží přišel ve třech osobách, toto někteří křesťanští teologové zdůrazňují jako potvrzení trojiční teologie, ono to tak ale zřejmě být nemusí, více svědků pouze dává ve starozákonním pojetí sdělenému slovu vyšší váhu. Ale do těchto úvah se nechci dále pouštět. Důležité je, že Abraham si byl vědom, koho hostí a vynaložil opravdu značné úsilí a zdroje, aby hostům skutečně nadmíru posloužil. Poslové to přijímají a na závěr Abrahámovi slibují, že se mu narodí syn. Bůh překračuje lidské očekávání a představivost: dokonce i stará žena a starý muž mohou mít vytouženého syna. A tak se i stalo. Abrahám zřejmě, na rozdíl od Sáry (která se tomu v duchu zasmála), tomuto poselství uvěřil. Návštěva Božích poslů tedy měla ukázat moc Božího zaslíbení.

Evangelijní příběh se standardně vykládá poněkud v jiných souvislostech. Tady sice jde na pozadí také o projev tradiční pohostinnosti, ale do popředí se dostává jakýsi koncepční spor – pracovitá a zaměstnaná Marta a naproti ní jakoby duchovně zaměřená Marie. Pro některé možná ještě více vyhroceně: světský versus kontemplativní přístup. Mám za to, že takto ale spor nestojí. Nejde o odsouzení tzv. přízemní Marty. Nelze hned zobecňovat pravidlo. Je třeba se podívat na celý kontext Ježíšova působení i jeho mnohých kázání. Vždyť minulý týden jsme četli o milosrdném Samaritánovi. A Ježíš sám často, když se chtěl o samotě modlit, je pohnut soucitem a jde se věnovat neodbytným davům. Lásku projevuje velmi prakticky a slouží potřebným. A Ježíš také Martu nijak neodsuzuje, vlastně ji jen velmi laskavě pokáral. Je to prostě celé trochu složitější. To, co nám myslím evangelium chce říci, je, že máme rozpoznat správný okamžik, umět moudře rozlišovat situace. Jak se píše v knize Kazatel: „Je čas plakat i čas smát se, je čas truchlit i čas poskakovat …“. Jednoduše řečeno: Marie přečetla situaci lépe. Ježíš přišel na návštěvu, ale začal sdělovat něco zásadního a Marta připravovala hostinu, jak jí velel zvyk, místo aby si jako Marie přisedla a poslechla, co Ježíš říká.

Tedy z dnešních textů bychom si asi měli odnést to, že je třeba být vnímaví a citliví pro Boží slovo, které k nám může v různých situacích přicházet. Každý v sobě jaksi obrazně neseme typ Marty i Marie a je jen třeba dávat jim správné proporce. Či ještě jinak: máme mít správně srovnané hodnoty a poznat, kdy se děje něco tak zásadního, že vše ostatní musí jít stranou. Někdy nám něco velmi důležitého chtějí říci i naše děti a my se neumíme zastavit...

Doba nynějších dovolených je vhodná právě k tomu, abychom trochu vystoupili z všedního běhu událostí a více se zamysleli nad celkovým směřováním a nad hodnotami, které určují náš život. A abychom se učili být vnímaví k Božímu oslovení. Modleme se za to.

Tři králové

Tohle je všem dobře známý text. Dovolím si nabídnout tři čtyři způsoby jeho čtení či náměty k jeho promýšlení.

Za prvé. Je to krásný vánoční příběh. Je předlohou jistě několika filmům, jako je „Čtvrtý z mudrců“ a snad by měl být i podkladem pro „Anděla Páně 3“, který již točí pan režisér Strach. Odráží se také v tradici českých betlémů, koled a zvyků. Tři mudrcové se vypraví do neznámé země, hledají nově narozeného krále. Jdou za hvězdou. Místní král se bojí o svůj trůn a usiluje tomu údajnému novému králi o život. Mudrcové naleznou dítě za podivných okolností, pokloní se mu a předají dary. Pak jsou ve snu instruováni, aby se vrátili jinou cestou. Je to všechno takové až pohádkové a  krásně to  rámuje narození Ježíše Krista. Navíc, je to příběh konvenující všem křesťanům.

Druhá rovina je teologická. Od začátku jsme coby čtenáři Evangelia ujišťováni, že Ježíš Kristus je Boží syn. Ještě před jeho narozením to jsou znamení určená do okruhu židovského náboženského světa – zvěstování Panně Marii, navštívení Alžběty. No a se třemi králi se posouváme mnohem dál – narození Ježíše Krista má dopad na celé lidstvo – to symbolicky zastupují tři mudrcové – králové. Proto jsou také zobrazováni s různou barvou pleti. K jesličkám se přicházejí poklonit vyslanci všech kultur. No a dopad je to i univerzální – vesmírný, vždyť i hvězdné nebe ví, kdo se narodil. Proto ta hvězda na východě. Evangelium nenechává žádný prostor pro pochybování. V Betlémě se narodil Spasitel světa.

Třetí způsob čtení by mohl odkazovat k VÍŘE. Tedy k víře mudrců. Jako kdysi Abram, také oni opustili svoje zaběhlé životy a vykročili do nejistoty voláni hvězdou. Vykročili za něčím, co je přesahuje. Ve Starém zákoně se tady v této souvislosti hovoří o víře, která je Abramovi přičtena Bohem k dobru. Starý zákon má vůbec rád takové opouštění jistot a zaběhlých pořádků, protože teprve pak se člověk plně odevzdává do vůle Boha, uvědomuje si svou omezenost a učí se na Boha více spoléhat. Blahobyt a usazenost vedou ke ztučnění srdce. Nezapomínejme na tento rozměr víry.     

No a s tím pak souvisí ta čtvrtá rovina: schopnost vycházet za hvězdou, následovat ideály, opouštět konzumní způsob života, hledět někam dál, za horizonty. Vycházet ze svých jistot a sebejistot. A třeba to ani nemusejí být tak úplně vysoké ideály. Třeba mohu začít tím, že se budu víc zajímat o lidi kolem sebe (my katolíci teď řešíme synodalitu), a to je velká výzva. Opustit bubliny vytvořené sociálními sítěmi a hledat společnou řeč s bližním, který sedává v kostele vedle mne. A změnit základní postoj - od toho, že změny k lepšímu zařídí pan farář, starosta, nebo politik. Ne, změna začíná ve mně – to já mohu něco změnit. Zní to trochu americky či budovatelsky, ale ono je to hodně Ježíšovské – čiňte metanoiu, obraťte se. Začněte u svého srdce. A nechte se vést tou správnou hvězdou. Budou se pak dít veliké věci!

Amen.

22. neděle v mezidobí (B), Mk 7,1-23

Spor s farizeji je zástupným sporem o opravdovost srdce. Ježíš přichází s radikálním (od slova radix – sestupující ke kořenu) požadavkem, protože je směřován k podstatě naší bytosti, míří do hloubi duše. Omyté ruce a jiné – jistě v jádru dobré – tradice jsou jen vnějším znakem, to podstatné je, jak smýšlíme, jací vlastně v jádru jsme. Dnešní text bychom měli vnímat nejen jako konstatování stavu, ale snad ještě více jako výzvu. Pokud je naše smýšlení pokrytecké, je třeba je změnit. Je nutné se ptát, jaké jsou moje nejniternější motivy jednání – jsou spojeny s láskou k bližnímu, nebo je tam někde schovaná zloba, ublíženost, nenávist, strach nebo závist? Navenek to lze těžko poznat, protože předstírat lze mnohé. Navíc jde často o tu horší variantu: o svém správném postoji jsem hluboce přesvědčen, mám ho vyargumentovaný, emotivně podpořený v mojí sociální bublině, a proto ty jiné nenávidím přeci oprávněně…

Je řada příkladů, na kterých se můžeme sami otestovat – jak vnímám: přijímání migrantů, kauzu pádu Kábulu a s tím spojenou evakuaci tlumočníků, očkování proti covidu, voliče mně nepříjemných politických stran? A jistě by se našla řada dalších aktuálních témat, která štěpí naši společnost. U každé navozené otázky se ptejme, s jakým srdcem k jejímu řešení přistupujeme. Jsem otevřen vnímat ty slabé a skutečně potřebné? Jsem ochoten si připustit pohled na věci očima těch jiných? Jsem ochoten s projeveným milosrdenstvím také něco riskovat? Tak, jak riskují například adoptivní rodiče, když dávají svoji lásku tzv. nevlastním dětem…

A důležité je pak, jaké „ovoce“ z toho svého srdce vyneseme. Jak se postavíme ke všem těm špatným zprávám či předpovědím? Budeme se dále zakopávat na svých barikádách, nebo vyjdeme hledat to dobré a budeme se snažit alespoň v malém okolo sebe šířit dobrou náladu či pomáhat s nápravou toho, co se nepovedlo?

Jistě, je na místě si přiznat obavy či vlastní slabost. Jistě, nelze nalézt shodu se všemi a za každou cenu (ale o tom dnešní evangelium není). O to více je pak na místě prosit Boha o dodání sil a hlavně o oživení skutečně milujícího srdce. Je to celoživotní závazek a úsilí. Máme-li se nazývat Ježíšovými učedníky, umyté ruce a lpění na tradici nám stačit nemohou.

21. Neděle v mezidobí (B), J 6,60-69

Čtení 21. neděle v mezidobí, tedy to první z knihy Jozue a z evangelia podle Jana korespondují v tématu, které bychom mohli nazvat „rozhodnutí pro Boha“.

Starozákonní příběh je zasazen do situace vstupu do zaslíbené země. Na jejím prahu jsou Izraelité dotazování prorokem, k jakému Bohu se chtějí přidat, komu chtějí sloužit. Již tehdy byly lákavé i jiné alternativy v podobě místních božstev. Izraelité ale v reakci na osobní zkušenost s Bohem JHVH, který je zachránil z Egypta a vedl pouští, vyhlašují věrnost právě Hospodinu.

V případě evangelia jde o pokračování rozmluvy o přijímání Ježíšova těla a krve. Je to velmi zvláštní řeč a pro židy velmi provokativní. Tady nejde jen o to, že Izraelité odmítají kanibalismus. Pro židy platí zákaz jedení masa s krví. Ten je chápán primárně nábožensky. Zároveň hrála jistou roli i představa, že v krvi sídlí duše člověka. Na to ale Ježíš možná naráží, když vyzívá ke konzumaci jeho těla a krve proto, aby s ním jeho následovníci zůstávali v jednotě: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Téma Eucharistie bylo díky předchozím textům probíráno v minulých nedělích. Podstatnou je dnes otázka, kterou Ježíš klade svým následovatelům: „I vy chcete odejít?“ Podobně jako v úryvku z knihy Jozue, i zde zaznívá výzva k rozhodnutí: ke komu se chcete přidat, jakému Bohu chcete věřit?

V mnohém je situace učedníků podobná té naší. Také my máme řadu nezodpovězených dotazů, také my máme ve věcech víry řadu nejasností či nepochopitelných tvrzení, která nás mohou nějak iritovat. V dnešním světě je nabídek světonázorů celá řada a jsou různě lákavé. Je k dispozici záplava informací a také dezinformací. Jak držet v době rozvoje umělé inteligence ideu živého Boha, který za nás před dvěma tisíci lety obětoval kdesi v Palestině svůj život na kříži? Jak skloubit moderní vědecké myšlení a prostou víru v milujícího, ale nehmotného Boha?

Takovéto rozhodnutí navíc neděláme jen jednou v životě. Je samozřejmě mnohem snazší, když s Bohem máme osobní zkušenost, jako měli jeho nejbližší učedníci. Proto je nutné tuto osobní zkušenost rozvíjet. Potom se nám snáze odpovídá srdcem: “Pane, ke komu bychom šli? Uvěřili jsme a poznali, že Ty jsi pravý Bůh.“ Kéž se nám i přes tu širokou škálu nabídek různých božstev stále daří být věrnými a milujícími Božími dětmi. A buďme připraveni i na situace, kdy je třeba toto rozhodnutí dát jasně najevo.

16. neděle v mezidobí B (Mk 6,30-34)

Učedníci se vrátili ze své první velké mise. Měli toho hodně, o čem si s Ježíšem chtěli povídat. A byli také asi unavení. Pořád je někdo rušil, a tak je Ježíš vyzve, aby odpluli někam na klidné místo, odpočinuli si, dali si společně jídlo a užili si odpoledne příjemným povídáním. Měli na to jistě právo! 

Právo na oddech a plnění potřeb našeho "já" by nám jistě vštěpovali i různí koučové kurzů asertivního chování. Ale vážně, na odpočinek jistě máme právo. Někdy je to dokonce povinnost, jinak hrozí vyhoření a kolaps organismu. Máme také právo se soustředit na jednu záležitost, tedy dělat jednu věc pořádně a nenechat se stále vyrušovat. To určitě.

Ježíš ale ukazuje poněkud jiný přístup. On vidí zástupy a je mu jich líto. Tedy vidí, že zástupy jej v dané chvíli potřebují víc než učedníci. Zasloužený odpočinek musí ještě počkat. Ježíš naplňuje svoje poslání: slouží potřebným. Víme, že jde o hodně vysoce posazenou laťku, o těžko dosažitelný ideál, vždyť Ježíš je Synem Božím. Jeho služba vede až k oběti na kříži, k úplnému vydání se za druhé.  

My jsme na cestě za tímto ideálem a je na každém z nás, jak dalece jsme schopni jej naplňovat. Každý máme jiné výchozí podmínky a jiné talenty, o kterých zase ví jen Bůh. Proto nesuďme druhé. Prostě jen nezapomínejme, že naším ideálem není programové sobectví takzvané asertivity, ale SLUŽBA bližním. A ta má ještě jednu podmínku - má vycházet ze srdce (bylo mu jich líto). Teprve pak lze hovořit o skutečném následování našeho Pána.

Nejsvětější Trojice

Na poslední květnovou neděli připadá slavnost Nejsvětější Trojice. Je to taková pomyslná tečka za všemi slavnostmi spojenými s celým velikonočním okruhem. Na tuto neděli připadá čtení z úplného konce Matoušova evangelia. To asi i proto, že je v něm jeden z ojedinělých trojičních výroků: „… křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého…“. V evangeliích podobných jasně trojičních formulací příliš nenajdete, najdete-li vůbec nějaké. Pro církevní učení a vlastně i určitou výlučnost křesťanství se trojiční učení stalo důležité až postupem času. Je to do značné míry dáno vlivem řeckého způsobu myšlení. To totiž – chtěli-li bychom to říci velmi zjednodušeně – směřuje k definicím a pojmům. Na rozdíl od toho hebrejského, které si zakládá na příbězích, přirovnáních a rozhovorech tak, jak to známe z Evangelií. Teprve následně teologové začínají vše „uchopovat“ pojmově ve snaze vytvořit systematické a komplexní učení. I po všech těch staletích a knihovnách plných svazků o Nejsvětější Trojici myslím pořád zůstává řada otázek a vše je pro nás zahaleno tajemstvím. Tak to asi musí nutně být. Vždyť v našich životech přeci i u mnohem zřejmějších záležitostí neumíme jednoznačně odpovídat, což pak teprve, když se jedná o vnitřní život Boha. Onen celý úryvek nedělního čtení (Mt 28,16-20) ale vlastně určitou odpověď či určitý směr dává. I tehdy měli učedníci pochybnosti, jak čteme v sedmnáctém verši. Ježíš jim ale jde naproti a říká, že je mu dána veškerá moc – není třeba se obávat. Oni mají jít do světa učit, co se od Ježíše naučili, a křtít. A mají si při tom všem být stále vědomi toho, že jejich VZTAH s Ježíšem nekončí ani Jeho odchodem ze světa. Ježíš tady naplno ukazuje Boží věrnost a lásku. Úplný závěr „dobré zprávy“ (=euangelion) podle Matouše proto vrcholí nanejvýše povzbudivými slovy: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ Kéž si tuhle jistotu nesou celým životem i berounští biřmovanci, kteří svátost přijmou hned první červnovou neděli. A nejen oni…

2. neděle velikonoční B (Jan 20,19-31)

Dnes si dovolím trochu psychologizovat, což jinak považuji za spíše nepatřičné – zejména když se víra převádí na vlastní pocity (jak se zrovna cítím). V situaci po vypjatém velikonočním dění je to však z části ospravedlnitelné zejména, když se budeme soustředit na prožitky učedníků, kdy pocit naprostého zmaru přechází během tří dnů k velké euforii. 

Na začátku dnešního Evangelia čteme: „Ze strachu před židy měli dveře zavřeny.“ (Jan 20,19). Na učedníky toho bylo hodně. Zažili v posledních dnech děsné události. Ježíšovo odsouzení, hrubé zacházení, nelidsky kruté ukřižování. A potom se k nim donesly zvláštní zvěsti o vzkříšení, kterým nerozumí. Jsou zatraceni od lidí, mají strach, že je pro spojení s Ježíšem také budou pronásledovat. A tak se schovávají za zavřenými dveřmi. O euforii zatím vůbec mluvit nelze, spíše jde o jakési „mentální mezidobí“ mezi ukřižováním a vzkříšením. Dalo by se jednoduše říci: rozpadl se jim svět. Toho, v koho doufali, toho, kterému věřili jako Božímu vyslanci, Božímu Synu, toho dal římský správce na popud velekněží ukřižovat. Jakoby už začínali v posledních týdnech chápat, že Ježíš Kristus je očekávaný Mesiáš a najednou je všechno ztraceno. Všechno, co Ježíš činil a bylo to tak velkolepé je pryč – přesvědčivá kázání zástupům, zázračná uzdravování, slova, která se dotýkala jejich srdcí. A pak najednou krutý konec. Za vším tím dobrem, které Ježíš působil, se zavřela voda. Vypadá to, že na světě vítězí zmar. Učedníkům je z toho úzko. Jsou zmatení.

Možná, že podobné stavy zmatení, nejistoty, pochyb prožíváme někdy také. Svět, jak se to mnohým jeví, „funguje bez Boha“. Ve světě se dějí krutosti, zuří války, mnoho lidí trpí hladem a nyní i pandemií. V novinách čteme, že vítězí korupce, právo se ohýbá, politici myslí jen na své soukromé zájmy, společnost se rozděluje, pravda se krčí někde v koutě… I v našich životech je jistě řada událostí, které se zdají být bezvýchodné, nesmyslné. To bychom pak nejraději ze strachu také zavřeli dveře…

Naproti tomu je obrovsky posilující, že Velký pátek a Bílá sobota přecházejí do velikonoční vigilie, kdy se rozzáří „Světlo Kristovo“. Ve světě, který to nemůže pochopit, se ukazuje jiný model, než ten, na který spoléhají mocní tohoto světa. Ten odsouzený a umučený Ježíš vstává z mrtvých. Ten, který se obětoval, ten který působil jako slabý v očích tohoto světa, zvítězil. Potvrzuje se tak Jeho spojení s Bohem.

To ale učedníkům zavřeným za dveřmi bude ještě nějakou dobu docházet. Každopádně druhou velikonoční neděli se učedníci se svým Mistrem setkávají a mají z toho velikou radost - asi lze jen tušit, jak silné to byly pocity. Možná jsou trochu jako ve snu a možná si říkají: „Tak přeci jsme se nemýlili, když jsme na tohoto muže všechno vsadili.“ Ale možná se jen prostě a čistě radují z toho, že jejich Pán žije. Radují se ze setkání s tím, koho měli a pořád mají moc rádi.

Zkusme se také jako učedníci ze setkání s Kristem radovat. I když všemu nerozumíme a rádi bychom třeba další důkazy, tak jako Tomáš. Radujme se takovou tou bezprostřední čistou radostí z toho, že smrt nemá poslední slovo, že bezpráví nevítězí a že Ježíš přešel z bolesti do života.

4. neděle postní

Dnešní neděle se nazývá „radostná“. To nám má připomenout, že ani půst a ani náš křesťanský život nemají být ponuré. Naše mysl je teď možná o něco více zaměřená na naše poklesky – doba postu má na rovině duchovní vést k určitému přehodnocení našich základních postojů a to může dělat dojem, že se máme šťourat v minulosti a hledat svoje chyby. V běžném životě to může být řada pracovních či vztahových problémů, do kterých jsme někdy až po uši ponořeni. A vedle všech našich osobních bojů teď hraje jistě roli stále nekončící pandemie. A v kombinaci s přeinformovaností, kterou způsobuje internet, je už mnohdy přímo ohroženo naše psychické zdraví. Každý den lze číst, jaké nové mutace coronaviru se ve světě objevují, jak docházejí kapacity nemocnic, jak o životy pacientů zápasí vyčerpaní zdravotníci, jak padají některá odvětví ekonomiky a jak se v reakci na různá opatření hrozivě polarizuje naše společnost. Ano, těch důvodů, proč propadat  depresi, je hodně. Ale dnešní neděle chce říci: přes všechny trable s vlastní i systémovou hříšností je pořád hodně důvodů k radosti. Nemá to být ale útěk mimo svět. Má to být radostné vědomí, že i když jdeme údolím šeré smrti, je s námi Bůh, kterému na nás záleží (srov. Ž 23). Všechna dnešní čtení obsahují povzbuzení o tom, že Bůh zachraňuje. V prvním čtení se mluví o ukončení vyhnanství Izraele. To je záchrana řekněme fyzická či materializovaná tak, jak je to Starému zákonu blízké (žádné metafyzické náznaky, ale konkrétní historická událost viděná očima víry). Šlo o důležitý mezník pro přežití národa a hlavně možnost návratu ke svobodnému slavení bohoslužby. Pro židy naprosto zásadní. Druhé čtení vyzdvihuje nezaslouženost daru záchrany. Spaseni jsme ne pro naše zásluhy, ale pro milost Boží. Snad by se dalo říci, že tady prosvítá model mateřské lásky: maminka svoje dítě miluje bez jakýchkoliv podmínek, miluje jej jen proto, že je. Takto miluje Bůh člověka. Je dobré si to občas připomínat, zejména když nad sebou lámeme hůl. A evangelijní čtení (Jan 3,14-21) to všechno podtrhuje: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ To jsou přeci hodně silná slova. Možná už nám zevšedněla, protože jsme je od ambonu slyšeli mnohokrát. A možná jsou už naše úzkosti patologické (pak ale neváhejme navštívit odborníky), a proto k nám povzbuzení nedoléhá. Je-li ale pořád v našem srdci kousek místa, zkusme dát RADOSTI prostor a buďme její nositeli. Je to teď moc třeba. Ne proto, že budeme slepí k tomu, co se právě okolo nás děje, ale proto, že skutečně věříme, že všechny hříchy a tragédie mohou být vyběleny jako sníh, že po všech zimních plískanicích může přijít voňavé a prosluněné jaro a hlavně proto, že po Velkém pátku přichází Bílá sobota. Sursum corda!

Popeleční středa (Mt 6,1-6.16-18)

Opravdovost srdce! Skromnost. Ne povrchnost, ne „na odiv druhým“. Prostě jít k jádru. A v tom jádru – tedy v duši – mít místo pro Boha a pro bližního. Na tom jádru teď nějakou dobu pracujme! Možná takhle nějak by se daly shrnout hlavní apely popeleční středy.

Je tady také ono popeleční pořekadlo: Pulvis es et in pulverem reverteris! Jsme jen prach a naše existence je omezená. Z tohoto úhlu pohledu bychom se měli podívat na svět okolo nás a hlavně na naše vztahy. Více si onu konečnost připustit k tělu. Pak se dá řada záležitostí z našeho běžného života celkem snadno přehodnotit. Mnohem důležitější je odpoledne po práci si hrát s dcerkou prší, než si sednout k televizi a dát si (jistě zaslouženě) pokračování oblíbené kriminálky. Nebo: je dobré navštívit starou tetu v domově důchodců, i když musím před tím na antigenní test (kam se mi moc nechce) a raději bych připevnil doma ty poličky, co mi tam už dva týdny stojí. A ještě: zavolat mámě, se kterou jsem se minule pohádal a omluvit se. A hlavně: konečně si udělat čas na chvíli ztišení – bez mobilů a internetu – a rozjímat o textech postní doby a soustředit se na blízkost Boha.

Jinými slovy, asi bychom se měli pokusit dát svému životu zase trochu řád, oprášit žebříček hodnot. K tomu může posloužit nějaké kvalitní zpovědní zrcadlo, které nám ukáže, v čem děláme chyby, nebo co hůř, kde už jsme si tak zvykli, že svoje chyby ani nevidíme, nebo kde jsme se uzavřeli do svých představ a hodnotíme zkratkovitě/předsudečně. Dnešní Evangelium také v tomto duchu vyzývá k vnitřní otevřenosti – vůči sobě i vůči Bohu. Alkoholik také nemůže začít s léčbou, dokud si svůj problém plně nepřizná.

Toto ujasnění si vnitřních (dis-)pozic, tato otevřenost či poctivost je moc důležitá i v aktuálně prožívané pandemii, která zřejmě nebude mít jen tak konce. A bude se od nás – následovníků Ježíše Krista - očekávat, že budeme solí země a to bude vyžadovat hodně trpělivosti. Mám za to, že bude třeba vnášet do společnosti kolem nás hlavně uklidnění, protože emoce se budou zřejmě stále více jitřit. Šířit je pak třeba také naději, ale to je těžké už proto, že se snadno sklouzává k povrchním klišé. A taky proto, že narůstající (a nutno říci, že oprávněné) frustrace některých našich bližních nabývají tak velkých rozměrů, že je pak každá rada dobrá. Bohužel jsou ale také někteří, kteří si pletou svobodu a svévoli či sobectví a jde u nich spíše o jakýsi sport – kritizovat a obcházet systém za každou cenu. Umět tohle odlišit a být opravdu dobrým pomocníkem či rádcem bude jistě náročné. Bez značné vnitřní jistoty to nepůjde.

Začít je tedy třeba u nás, v naší duši, ztišením, modlitbou, ve skrytosti, kde se setkáme s naším nebeským Otcem. Z našeho nitra pak má vycházet všechno to dobré. Teprve pak budeme zklidnění a naději moci šířit i okolo nás.

A sílu bychom k tomu najít měli - naši křesťanskou naději totiž opíráme o vědomí, že Bůh nás má tak rád, že za nás – hříšníky - vydal svého jednorozeného Syna. Amen.

2. neděle v mezidobí B (Jan 1,35-42)

Začíná mezidobí roku 2021, svátky skončily. Začíná zas všední život nového roku. Navazujeme sice na to předešlé, ale máme možnost vše znovu trochu promýšlet a snad i měnit. V Evangeliu také čteme o určitém začátku. Ježíš začíná veřejně působit. A s tím je spojena volba spolupracovníků. To je velmi závažné rozhodování. Jistě všichni víme, jak důležité je vybrat správné zaměstnance, kolegy. Na nich z velké míry záleží, jak bude podnik fungovat. Nejsou-li kvalitní lidé, ani softwarové vybavení či pěkné interiéry vám dobré výsledky nezajistí. Tak to funguje v podnikání a zejména v korporátním světě. V oblasti víry je to jinak. Jaká jsou přesně kritéria pro vstup mezi učedníky Ježíše Krista, můžeme jen tušit. A vůbec, celý ten průběh seznámení prvních učedníků s Ježíšem je v podání dnešního Evangelia takový zvláštní. Vypadá to, že si svoje učedníky ani nevybíral sám Ježíš. První přicházejí od Jana. Jakoby náhodou, když jde okolo. Sám Jan je na Ježíše upozorní. Ono to samozřejmě má širší kontext a delší historii, takže to zas tak úplně náhodné setkání není. Navíc nevíme, co přesně se v mysli učedníků odehrává, jak proběhlo jejich vnitřní povolání. Ondřej jde za svým bratrem a přivede budoucího Petra. Mezi řádky se dá číst, že to všechno bylo nějak zvláštně nakažlivé, až strhující. Chtělo by se říci: to by nikdo nevymyslel. Povolání je totiž taženo srdcem. Učedníci všeho nechají a jdou. Tady neplatí pravidla korporátního světa. Tady se jde do větších hloubek, do mnohem osobnějších sfér. Učedníci se také nejprve Ježíše ptají, kde bydlí a on je k sobě zve. Tady se začíná zakládat hluboký vztah Pán – učedníci. Ježíš také bude postupně stavět na hlavu řadu zaběhlých představ o nadřízenosti a podřízenosti, o moci a službě. Sám nakonec učedníkům u poslední večeře poslouží umytím nohou. My bychom si z toho mohli odnést to, co dnešní náš svět velmi potřebuje – totiž důraz na onu osobní rovinu, hlubokou důvěru. Posilovat skutečně přátelské vztahy. To je v dnešní uspěchané, virtuální, covidem omezené a všelijakými konspiracemi zasažené době moc třeba. Zkusme si na začátku roku dát takové předsevzetí: pojďme se ještě víc zajímat o lidi okolo nás (o ty skutečné, ne na sociálních sítích), buďme vnímaví k jejich různým obavám, vykračujme ze svých sociálních bublin a snažme se k sobě navzájem přibližovat. Buďme prostě více lidmi, kteří si chtějí důvěřovat. Amen.

Štědrý večer (kázání k přečtení rodiči, když budou zavřené kostely a bude o ně zájem J, před tím: Lk 2,1-14)

Milé děti, je Štědrý večer a my si připomínáme narození Ježíše Krista. Máme dnes vlastně takovou radostnou oslavu Ježíškových narozenin. Určitě se už těšíte na dárky, které mají tu radost ještě více zesílit. Pojďme se ale ještě na chvilku zastavit a zamyslet se nad významem svátků.

Vezmeme to trochu ze široka a začneme ne zrovna moc vesele. Připomeňme si, že na světě není vše v pořádku. Jsou totiž na světě války, taky hodně nemocí, ne jen COVID, spousta lidí žije v bídě a hladu, je hodně různé nenávisti mezi lidmi, hrubosti a násilí. Prostě, je na světě hodně utrpení. Vypadá to, jakoby se nás některé události netýkaly, protože jsou daleko: v Sýrii, Iráku, Libyi, Náhorním Karabachu. Pak je ale také utrpení, které nám může být mnohem blíže. A nejen to fyzické (třeba zlomená ruka), ale také psychické: obava z neúspěchu ve škole, finanční nejistota rodičů, strach z nemocí, konflikty se spolužáky či v rodině. Nás by ale žádné zlo a utrpení nemělo nechat bez zájmu. I s tím totiž souvisí správné pochopení Štědrého večera.

Hodně těch vyjmenovaných špatností začíná tím, že chybí zájem o druhé, úcta k druhému člověku, velkorysost, schopnost odpouštět, schopnost se vžít do situace toho druhého. Kolikrát jsme svědky toho, jak se děsně rychle vytvoří odsudek, jak rychle se několik spolužáků spojí proti jiným, se kterými by měli spíše kamarádit: „protože přeci tamti jsou jiní, nerozumí nám, dělají všechno jinak …“. A přitom stačilo na začátku tak málo: stačila snaha pochopit toho druhého. Stačilo si promluvit. Když se ale kola nenávisti roztočí, dají se už těžko zastavit. Začne se pomlouvat, „my“ se utvrzujeme proti těm druhým, vytvářejí se neproniknutelné sociální bubliny (jak se tomu odborně říká hlavně v internetovém prostředí), pak přijdou hádky a nakonec to všechno může vést k děsivým konfliktům, které vykopají zákopy mezi lidmi na celé generace…

Může to být třeba i začínající šikana, když si několik kluků nebo holek začne dělat legraci z někoho slabšího. A ten slabý se pak začíná chovat o to divněji a o to víc se mu pak zase ti ostatní posmívají. Může to skončit velkou tragédií. A přitom na začátku stačí třeba jen jedna věta. Umět hlupákům říci, že jsou ubozí, když si troufají na slabého. Nebo stačilo o tom všem říci rodičům, nebo paní učitelce. Někdy něco takového vyžaduje velkou odvahu, ale někdy to lze udělat i s lehkostí a samozřejmostí, která bude v tom dobrém smyslu nakažlivá …

Proto je důležitý ten začátek, než se to všechno rozeběhne. Je třeba mít zájem o druhého a dobrou vůli. Je třeba vnímavosti k druhým, zejména k těm slabým… Jinak se bude prohlubovat nenávist a budou narůstat konflikty všeho druhu.

Že je tohle všechno poněkud nepříjemné a že to vlastně nepatří ke Štědrému večeru? Ale patří! Rozbalit hromadu dárků a zazpívat pár koled, to je sice pěkné, ale to by bylo málo, to bychom totiž nepochopili, k čemu tyto svátky vlastně jsou, jaký je jejich základ.

My křesťané se všemu dobrému chceme učit od Boha, který poslal na svět svého Syna. Narození Ježíška představuje takový začátek. Ježíš Kristus se narodil a přišel do bídy tohoto světa. Nevyhýbal se jí. To je naznačeno už tím, že se narodil obyčejným lidem a po narození byl uložen do jeslí, jak jsme četli v Evangeliu. Tím Bůh ukazuje, jak moc se o člověka zajímá, jak mu chce být blízko. Jeho slovo pak není jen laciné napomínání. Ježíš Kristus nás svým slovem i příkladem učí mít druhého člověka rád, mluví o druhém člověku jako o bližním (jako o někom, kdo mi je blízko a komu mám být blízko já). Učí nás odpouštět, učí nás zastávat se těch slabých a učí nás pro dobro bližních a pro pravdu i riskovat - On sám za nás položil svůj život.

Už jsme o tom během roku několikrát mluvili, ale je moc důležité si tohle všechno pořád znovu připomínat. Je důležité si stále znovu říkat, ke komu chci v životě patřit, jaký je můj ideál, jaké hodnoty chci vyznávat. Tady je totiž začátek a základ pro naše smýšlení a chování. Odtud se odvíjí veškerý náš vztah k lidem. A velmi důležité je pak podle toho ideálu taky jednat – v našich každodenních životech: třeba se umět zastat toho slabšího spolužáka.

Štědrý večer je velmi důležité zastavení v tom výše zmíněném bolavém běhu událostí. Je totiž ukázkou toho, že se lidé mohou mít rádi. Zastavujeme se, abychom našim blízkým udělali radost, abychom je obdarovali a abychom se nechali obdarovat a hlavně abychom byli spolu. Tahle vánoční nálada se pak netýká jen těch našich nejbližších, ale šíří se všude okolo. Dokazuje, že lidé mohou být lepší.

A proto si važme blízkosti těch, které máme rádi, važme si dobrého jídla, dárků a tepla domova a především: važme si náklonnosti Boha. A pak, až svátky skončí, zkusme to dobro, kterému se u Boha učíme, šířit dál …

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!

Slavnost Ježíše Krista Krále

Je konec církevního roku a ten vrcholí slavností Ježíše Krista Krále. Do liturgického kalendáře byla přidána relativně nedávno, až v roce 1926. Já tomu rozumím tak, že na konci určitého období je třeba přes dílčí záležitosti, které jsou jistě velmi důležité, připomenout základní teze. Dnešní neděle říká, že naším nejvyšším pánem je Ježíš Kristus. A naší skutečnou vlastí, ke které směřujeme, je Jeho nebeské království. To bychom měli stále znovu promýšlet. Charakteristiky tohoto království Ježíš přibližoval ve svých podobenstvích a přirovnáních a ukazoval na ně celou svou bytostí. Je třeba říci, že řada z nich se nepodobá charakteristikám žádného pozemského zřízení, protože nebeské království vylučuje lidskou zlobu, zášť a závist. V tom je jiné a zároveň toužebně očekávané. Díky víře je už tady a přece je nám vzdálené. Jsme k němu voláni a přes všechna lidská klopýtání bychom k němu měli směřovat. V plnosti ale nastane až na konci věků.

Tento rok poznamenaný pandemií covid nám možná trochu připomněl, jak je člověk v některých ohledech i se vší moderní vědou a technikou bezmocný a slabý. Nechci abych byl špatně pochopen. Rozhodně nechci škodolibě adorovat nemoc vůči tzv. zkaženému světu, nebo strašit božím trestem. To vůbec ne! Chci jen naznačit, že v jistém smyslu může současná situace vybízet k větší pokoře, zastavení a přehodnocení našich hodnot. A v souvislosti s dnešní slavností může pro nás být určitým povzbuzením k vyznání, že skutečným pánem je Bůh a nikoli člověk.

No a pak je tady ten dnešní evangelijní text (Mt 25,31-46). Dle exegetických pouček je moc důležitý, protože je pronesen v Ježíšově přímé řeči a opakovaně – ta významná část textu dokonce 4x. A to je co říci! Nikdo se nemůže vymlouvat, že nepochopil. Jasněji už pravidla pro přijetí do Božího království vyhlášena být nemohla. Spravedliví jsou ti, kteří projevili milosrdenství – dali najíst hladovému, dali napít žíznivému, ujali se pocestného (možná migranta!), navštívili nemocného či uvězněného. Jinými slovy, křesťanství je bytostně spjato s velkorysou pomocí potřebným, chudým, slabým a těm na okraji. Protože právně v ní se zrcadlí velkorysé milosrdenství Boží. U posledního soudu se nás náš Pán a Král nebude ptát, jakou kariéru jsme dosáhli, jakým jsme jezdili autem, či kolikrát jsme byli na dovolené na Kanárských ostrovech. Nebude se nás ani ptát, kolik poutí a exercicií jsme absolvovali. A dokonce se nás - podle tohoto podobenství - ani nebude ptát, kolikrát jsme pochybili a zhřešili. Ano, je to hodně provokativní, ale celníci a nevěstky nás mohou předcházet, řekl kdysi tento Král. Dotazováni budeme jen na projevenou lásku a milosrdenství. Protože království, které nám Bůh v Ježíši Kristu zvěstuje, takové je. A náš Král nás k němu volá!

32. neděle v mezidobí cyklus A

(Mt 25,1-13: podobenství o 10 pannách – o prozíravosti)

Máme být připravení a bdělí, říká dnešní Evangelium. A říká i to, že máme být rozhodní, rozhodnutí pro Krista. A to zavčas. Hned, ne až někdy. Jak jsem někde četl, nelze odkládat rozhodnutí pro víru až na dobu, kdy se mi v životě všechno srovná: konečně dořeším aktuální vztahové potíže s partnerem, až v práci získám klidnější post, až děti odrostou, až doplatím hypotéku atd. Ne, život se žije teď. No a taky je za tím textem cítit určitý důraz na praktický přístup. To Ježíš ve svých přirovnáních zdůrazňuje poměrně často. Je třeba umět správně nakládat s tím, co nám bylo dáno, umět používat rozum a umět i předvídat. Být prostě nohama na zemi. Vzpomeňme na podobenství o nepoctivém správci, o talentech, či o domu na bytelných základech atp. Ježíš tady naráží na konkrétní praktické dovednosti a taky na schopnost orientovat se ve světě. To rozbíjí některé představy, že křesťan je jakýsi naivní mimoň, nepraktický „pámbíčkář“. Ale pozor, prozíravost v Ježíšově chápání není sobecká vypočítavost, není cynická. Prozíravost je chápána jako prostředek ke správnému vztahu k Bohu a k lidem. Při pohledu na Ježíšův život pak je zřejmé, že pochopení, jak svět funguje, nevede k nihilismu ani machiavellismu, ale k oběti v lásce za druhé. Jinými slovy, k oběti nevede proto, že by Ježíš neznal všechny okolnosti, naopak: vede k ní právě proto, že je zná. A to i přes to, že jej mnozí za naivního považovat budou. A správný křesťan také nemá být falešným idealistou proto, že se o svět nezajímá a žije v nějaké sociální bublině. Jeho nejhlubším motivem má být láska vydávající se a láska je vždy spojená se skutečným zájmem o druhé, zejména o ty slabé. Ne vždy nám to jde a umějme si to přiznat, neomlouvejme to ale neznalostí či nezájmem o svět. Prozíravé panny věděly, nebo si zjistily, že ženich může přijít až pozdě v noci a že bez náhradního oleje nevystačí. Prostě jen domyslely, co může nastat. Tak i my máme domýšlet a nenechat se jen tak unášet okolnostmi. Umějme rozeznávat to špatné už v zárodku a umějme proti tomu zakročit zavčas. Umějme pojmenovávat nebezpečné koketování s populismem (nabízením jednoduchých a líbivých řešení složitých problémů), s ohýbáním pravdy (konspirační teorie, dezinformace) s různými projevy počínající nenávisti, rasismu a podobně. Buďme ke všem těmto projevům vnímaví. Zrovna v této pandemické době se zase rychle množí jako samotný vir. Snažme se jevům okolo nás rozumět a to stojí jisté úsilí, ale jedině tak budeme schopni zavčas poznat to, co je od Zlého. Protože, když se to zlé rozroste a namnoží, zastavuje se pak mnohem obtížněji. Především ale hledejme to dobré, to laskavé, láskyplné a přející. A tím se v našem pojetí zejména myslí plně žitý vztah k Bohu a bližním. Tomuto pozitivnímu dávejme v životě násobně více prostoru, nežli tomu vymezování se vůči zlému. A dělejme to už teď, ne až někdy. Takto rozumím oné prozíravosti nebeského království.

Slavnost Všech svatých (Mt 5,1-12a)

Svatí mají být pro nás věřící vzorem. Vztah ke vzorům si budujeme celý život. V dětství jsou pro nás vzorem rodiče a učitelé, tedy většinou. V dospívání jsou vzory velmi důležité, mohou nasměrovat celý náš další život. Je moc fajn, když se v blízkosti dospívajících nějaké skutečné vzory vyskytnou. Může to být trenér, učitel na střední škole, pro děti věřících třeba pan farář. Může to tak být. Náctiletí mohou být dosti důvěřiví a je pak nebezpečí, že budou zklamaní, když se ukáže, že vzor není vzorem na sto procent, že má taky svoje slabosti, že je prostě člověk. V dospělosti už umíme různé stránky osobnosti oddělovat. Víme, že si někoho můžeme vážit za určité postoje, ale jistě jej nebudeme zbožňovat nekriticky. Naopak, zdravý vztah vyžaduje určitou reflexi a odstup. Mělo by platit: mít někoho skutečně rád znamená přijmout jej se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Milovat bezpodmínečně. Takto nás učí milovat Bůh.

Dnešní doba vzorům moc nepřeje. Je celkem snadné kohokoliv zneuctít. Zvykáme si, že na internetu se každý může pod pláštíkem anonymity vyjádřit ke komukoliv a k čemukoliv. Lze snadno nabourávat důvěru v odborníky i politiky (u nich je to ještě jednodušší), o to snáze, když je nějaká zakázka, či potřeba vybít nahromaděné emoce.  No a pak je tady bulvár a paparazzi, kterým jaksi není nic svaté s poněkud falešnou výmluvou, že lid si to přeci tak žádá. Nejen proto je v dnešní době být vzorem složité.

Pro nás věřící jsou svatí vzory v milování Boha. Svatí měli jistě také lidské vlastnosti, ale přes všechny nedostatky se snažili svůj život dávat plně k dispozici Bohu a Bůh pak skrze ně působil a může působit i na nás, budeme-li vnímaví. Ke svatým je třeba hledat cestu aktivně tak, aby se pro nás stávali skutečnými a vědomě přijatými vzory. Mohou nám pak pomáhat překonat některé naše životní těžkosti a nejistoty. Životní příběhy přeci táhnou nejvíce podle pořekadla: verba docent, exempla trahunt.

         V dnešním evangelijním čtení Ježíš předkládá náčrtek charakteristik svatých - blahoslavených. Jde o úryvek z páté kapitoly Matoušova evangelia, konkrétně o tzv. kázání na hoře. Ježíš tady na počátku svého působení vyhlašuje jakýsi program. A dělá to poněkud provokativně, jak se stane jeho zvykem. Ti, kteří mají blízko k Bohu nejsou vysoce postavení duchovní ani úředníci, nejsou to silní oligarchové ani boháči. Jsou to lidé hledající, trápící se pro spravedlnost, tiší, lidé milosrdní, ale také tupení a na okraji. Důležitá shrnující charakteristika zaznívá až na konci – Ježíš tam říká, že to vše musí být kvůli němu. Začíná se tady vnášet do světa jistý nesoulad. Křesťanství je v mnoha ohledech se světskými soudy nekompatibilní. Již z této Ježíšovy řeči začíná vysvítat, jak náročné jeho učení bude. Půjde totiž tzv. do morku kostí, k nejhlubším motivům našeho bytí. A mimochodem označení „chudý v duchu“ neznamená hloupý. Biblická exegese mluví o vyzdvižení chudoby jako stavu, kdy člověk plně spoléhá na Boha. Jde tedy o navození mentálního stavu osvobození od světských statků a plného spolehnutí na jedinou jistotu – tedy Boha. Tolik tedy k blahoslavenstvím, která církvi dávají určitou představu o tom, kdo je svatý. Život víry je ale velmi pestrý a Bůh si volá svoje svaté v každé době, jak sám chce a podle toho, jak se lidé Bohu otevírají. Buďme tomuto volání také stále otevření. Vždyť označení svatý či blahoslavený nakonec znamená hlavně to, že chceme žít s Bohem v hlubokém přátelství. A o to by nám přeci mělo jít zejména.

24. neděle v mezidobí cyklus A

(Mt 18,21 - 35: o odpuštění)

Dnes máme téma ODPUŠTĚNÍ. Navazujeme na minulou neděli, kdy jsme mluvili o spoluzodpovědnosti za hříšníka. 

Dnešní příběh je myslím výmluvný a není k němu příliš co dodat. Rozhodně ale neuškodí jej zasadit trochu více do širších souvislostí. Jinak hrozí, že vytrhneme jednu záležitost a té nebudeme plně rozumět.

Křesťanství má několik základních principů. A z nich pak lze vyvozovat vše ostatní, tedy i nároky na naše chování. Jedním z těch základních principů je LÁSKA. Jde o ten druh lásky, kterou celým svým životem ztělesňuje Ježíš Kristus. Je to láska služebná, dovedená až do krajnosti. Je to láska, která má zájem o bližního, o potřebného a slabého, láska přející. Ježíš ji mnoha způsoby zpřítomňuje ve svých promluvách, v přirovnáních a také v praxi. Ta nakonec učí nejvíce. Je to jako s výchovou dětí. U těch také hraje největší roli to, jak se jako rodiče a vychovatelé chováme. Ježíš svou lásku dokazuje křížem.

No, a jedním z projevů této LÁSKY je také ODPUŠTĚNÍ, o kterém dnes čteme. Teprve až přijetím této podmínky, tohoto principu, můžeme rozumět a uskutečňovat odpuštění, které po nás chce Bůh. Bez tohoto základu by šlo jen o jakési sebemrskačské psychologické cvičení, kdy se budu přemáhat odpustit každému lumpovi, který mi ublíží. Jen v  kontextu ježíšovské lásky (která ale také umí říci značně kritické slovo) mohu plně odpouštět. A jak je těžké pochopit a plně přijmout onen postoj křesťanské LÁSKY, je také těžké plně ODPOUŠTĚT. Křesťanství je v tomto ohledu velmi náročné. Jako lidé hříšní budeme tomuto ideálu asi vždy vzdáleni. Přesto jsme vírou stále znovu voláni vykračovat tímto směrem. Tím nejhlubším motivem odpouštění nakonec není naše láska, ale Boží LÁSKA k nám.

A ještě jinými slovy: odpuštění je jakousi podmnožinou Boží VELKORYSOSTI, které se u Ježíše máme také co učit. Přečtěte si znovu evangelijní příběhy: o milosrdném otci, o cizoložnici, o dělnících na vinici, o rozhovoru s kananejskou ženou, o uzdravení malomocného … A pusťme si tyto příběhy pěkně k tělu. Pak budeme třeba zas o kousek blíž ke správnému pochopení lásky a odpuštění. A hlavně budeme zas o kousek blíž pochopení toho, jak moc nás hříšné miluje Bůh.

23. neděle v mezidobí cyklus A

(Mt 18,15-20: o snaze napravit bratra a roli církve)

Dnešní neděle  mluví  o naší spoluzodpovědnosti za spásu bližního. O tom čteme i v dnešním prvním čtení.

Já bych ale chtěl pozornost přenést trochu jiným směrem. A to k pojetí místní církve, které na pozadí dnešního Evangelia prosvítá.

Ježíš tady zmiňuje církev a to samotné je hodné pozornosti. Ono vlastně o církvi („ekklésia“) u Ježíše najdeme jen velmi málo zmínek. Můžeme tušit, že je tady církev chápána jako místní společenství lidí, kteří vyznávají Ježíše („kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém…“). Lze také dovozovat, že to je společenství lidí, kteří se dobře znají, vždyť mají kárat bratra, který zhřešil. No a také to, že církvi jde o spásu každého jejího člena, proto ta snaha jednoho, pak dvou a pak celé (místní) církve.

Církev tedy má být jako rodina - ne náhodou používáme označení „bratr“, „sestra“. Má ráda svoje děti a záleží ji na každém, jde o spásu každého jejího člena, cítí se za ni spoluzodpovědná.

Církev má také sloužit jako prostředník mezi zemí a nebem a to co dělá, má velký dosah: „cokoliv svážete na zemi, bude svázáno na nebi“, a to právě v souvislosti s přijetím či nepřijetím hříšníka.

V historii církev na toto téma vedla řadu disputací a byla uplatňována řada přístupů, často i protichůdných. Je to vlastně podobné s naším přístupem k bližnímu – je někdy těžké rozhodnout, zda je kritika na místě. Tím důležitým vodítkem musí být láska, o které čteme v dnešním druhém čtení. Někdy je projevem lásky ostré a jasné slovo kritiky, někdy to může být naopak laskavé přijetí (viz příběh o milosrdném otci). Rozhodnout musíme milujícím a moudrým srdcem, jako v rodině.

A na závěr si dovolím v té souvislosti ještě jednu poznámku k fungování církve. Možná to už nebude trvat dlouho a budeme svědky určité proměny uspořádání církve. Důvody mohou být ekonomické – není totiž pravda, že se církev po restitucích topí v penězích – a mohou být i prostě organizační – nelze, aby kněz během víkendu objížděl patnáct kostelů, kde je v mnohých návštěvnost v nízkých jednotkách osob. Kněz i farnost se pak mnohem více vysilují správou nemovitostí než péčí o duše. Možná nás proto čeká období, kdy si budeme muset znovu položit otázku, jak církvi rozumíme a jaké charakteristiky má vlastně mít. Budeme si pak všichni mnohem častěji muset klást otázku, co pro církev mohu udělat JÁ: „Jaký chceš, aby byl můj příspěvek, Bože?“ V tom by nám mohl být směrovkou i dnešní text. Na začátku si možná stačí si jen uvědomit, jak nesamozřejmé je naše setkávání v tomto kostele... 

20. neděle v mezidobí cyklus A

(Mt 15,1-28: rozmluva s kananejskou ženou)

Dnešní neděle naplno deklaruje, že křesťanství je otevřené pro všechny a také to, že nejde o formální příslušnost, ale o obsah, o čistotu srdce.

Naše víra překračuje národy i kasty. Je univerzální. To nás asi dnes už moc nepřekvapuje, samozřejmé to ale není. Jistý předobraz lze zaznamenat už ve Starém zákoně, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Ačkoliv je Starý zákon určen vyvolenému národu, jsou i v něm pasáže naznačující, že Bůh k sobě zve všechny lidi. To, co je zde pouze naznačeno, Ježíš Kristus pak v Novém zákoně vyjadřuje naplno.

Dnešní úryvek evangelijního čtení je z 15. kapitoly Matoušova Evangelia. Předchází mu spor o čisté a nečisté. Ježíš tady přísně kárá povrchní plnění příkazů. Setkání s kananejskou ženou - tedy pohankou – z dnešní neděle na tento spor navazuje. Ježíš tak opět zdůrazňuje, že opravdovost srdce a víra je důležitější než formální přináležení k nějaké skupině, etniku, národu nebo i církvi. A Ježíš to zmiňuje i v jiných souvislostech, když například říká, že Bůh si může věřící udělat z kamení – to aby poměrně drsně kritizoval povýšenost farizejů.

I my bychom se měli na tuto otázku po opravdovosti stále znovu zaměřovat. Umím i při vědomí všech svých slabých stránek zůstávat vůči Bohu zcela otevřený? Chodím do kostela disponován pro setkání s Bohem, soustředím se na tuto skutečnost plně? Tvoří základ veškerého mého přemýšlení a jednání láska k Bohu a k bližním?

Tolik tedy k čistotě srdce, na kterou dnešní neděle poukazuje. Ono by se o tématu dnešní neděle dalo také hovořit jako o jistém nabourání koncepce vyvoleného národa. To se nabízí, ale to je poněkud přehnané, nepřesné a v době, kdy se místy zase začínají objevovat projevy antisemitismu, i nebezpečné.

Na fakultě nás učili, že židé jsou naši starší bratři ve víře a máme se od nich stále co učit. Myšleno: židé s malým „ž“. Pan profesor Balabán s jistou mírou nadsázky a humoru říkal, že Židy (tentokrát s velkým ž) a nás Čechy spojuje snad nejvyšší míra ateismu na světě. S ohledem na historické antisemitské excesy, které byly vyvolány právě nepřesným výkladem role židů při zrodu křesťanství, církev během Druhého vatikánského koncilu formulovala vztah k židovskému náboženství velmi opatrně a se značnou mírou pokory. Jistě k tomu přispěla i děsivá zkušenost holokaustu.

Je proto třeba se vrátit ke správnému čtení dnešního Evangelia. Ježíš je podle svých slov v první řadě poslán k synům Izraele. Dalo by se říci, že východisko pro jeho působení ve světě je plně zasazeno do starozákonního příběhu. Na tento příběh Ježíš navazuje, dále jej rozvíjí a v mnohém překračuje a také značně posouvá. A významný posun je i v tom, že Bůh v Ježíši Kristu mnohem rázněji dává najevo, že nabídka víry je určena všem lidem bez rozdílu.

A pak je tady „ježíšovsky“ laskavé lidství, které se sklání k člověku navzdory všem předsudkům. Ježíš se umí i v rámci plnění svého programu a úkolu zastavit a plně se věnovat bližnímu – tedy tomu, kdo je v daném okamžiku potřebný. V tom je velká síla křesťanství a to také patří k jeho základním charakteristikám. Na tu nezapomínejme a nenechme se zatahovat do falešného politikaření či ohlupovat různými konspiračními teoriemi o roli vyvoleného národa. Buďme v srdci upřímní k Bohu a pokud možno laskaví k našim bližním, protože k tomu nás volá nejen dnešní neděle. Amen. 

13. neděle v mezidobí A

(Mt 10,37-42)

Dnešní evangelijní text zní na první poslech smutně, možná až provokativně. Je víra v Boha proti našim vztahům v rodině? A znamená věta: „Kdo svůj život nalezne, ztratí ho“, že vlastně na světském životě nezáleží? Já myslím, že tohle by bylo poněkud zkratkovité čtení a chápání. A to ze dvou důvodů.

Za prvé je nutné text zařadit do širšího rámce. Celá desátá kapitola Matoušova evangelia, ze které čteme, pojednává o vyvolení a vyslání dvanácti učedníků do světa. Minulý týden se četla kapitola předcházející s nadpisem: „Povzbuzení ke statečnému vyznání“ a v tom duchu pokračuje i dnešní text. Tedy, Ježíš tady mluví k budoucím misionářům.

A za druhé zde narážíme na častý problém při výkladu biblických textů, kdy se ten řecký způsob myšlení v nás snaží krátký děj (i vytržený z kontextu) zobecňovat a činit z něj nějaké pravidlo, zatímco hebrejské myšlení umí vidět jen určitou situaci a umí ji oddělit od ostatních. Dalo by se říci, vede více k situační modrosti.

Dnešní výpovědi tedy platí na učedníky, kteří jsou vysíláni do světa, do nepřátelského prostředí, protože budou hlásat nový pohled na židovské náboženství. Poněkud provokativně (a to Ježíš dělával rád) je tady řečeno, že se učedníci mohou dostávat do extrémních situací, kdy bude nutné se jasně vyjádřit, ke komu patří, na čí straně skutečně stojí. A někdy bohužel i navzdory názorům příbuzných. Jsou totiž situace, kdy každý Ježíšův učedník musí takzvaně s barvou ven. Ježíš k tomu učedníky v celé desáté kapitole povzbuzuje. A tato výzva platí i pro nás dnes – někdy je třeba jasně vyznat, jaké hodnoty ctím, na čí straně stojím a zejména se zastat těch slabých, těch na okraji, protože zejména oni jsou naši bližní. Je proto nutné být vždycky vnímavý pro takové situace – třeba když se postiženému kamarádovi někdo vysmívá, když jde o různou formu začínající šikany, nebo když jde třeba o různé předsudky k cizincům či lidem nějak odlišným. Ozvat se a zastat se jich vyžaduje někdy velkou odvahu a proto Ježíš mluví takto zostra: „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mne hoden“. On sám touto cestou vydávající se lásky šel až do krajnosti a moc dobře tedy ví, o čem mluví.

A ještě jedna poznámka: pokud bychom chtěli přeci jen hovořit o vztazích v rodině a k Bohu, možná by se ten dnešní kousek textu dal chápat i tak, že Bůh prostě má patřit k našim vztahům. Do toho našeho světa přirozených vztahů vstupuje neviditelný a věčný Bůh a my ho nemáme mít rádi o nic méně než naše rodiče a děti. A to je velký kus lásky! Zkusme o tom přemýšlet i takto.

Amen.

Nejsvětější Trojice

Co k tématu vnitřního života Boha napsat? Vždyť to je tak velké tajemství a záhada. A jaká troufalost popisovat Stvořitele, vždyť jen pochopit stvoření – od hvězdokup až po atomy – je nad naše síly. Byla to zase ona touha řeckého systematického myšlení Boha definovat, uchopit do pojmů. Církev to všechno v prvních stoletích intenzivně diskutovala, vrcholní představitelé církve na ekumenických koncilech se přeli a ladili různá prohlášení. Prý to téma bylo tak zásadní a zajímavé, že ho tehdy řešili i úplně obyčejní lidé na tržištích. Otázka soupodstatnosti, bytí Boha ve třech osobách, otázka Matky Boží jako Bohorodičky, vycházení Ducha svatého – mimochodem spory okolo této formulace byly jedním z posledních důvodů, proč se církev rozpadla na východní a západní. A jistě toho bylo mnoho dalšího. Chytré hlavy se přely a hledaly odpovědi na otázky, které klade naše rácio. Určitě to je do jisté míry správné. Člověk dostal od Pána Boha rozum, aby ho používal. Jenže by to mělo mít svoje hranice... Ne, nechci to zjednodušovat a shazovat. To, že je náš Bůh, nejvyšší vzor, živý a dokonce v Trojici, kdy se navzájem jednotlivé osoby vůči sobě vydávají, nám dává nahlížet předobraz lásky, který pak svým pozemským životem dále poodhalil a hlavně naplnil Ježíš Kristus. Je to tedy důležité a jak nám říkal jeden profesor na fakultě: „Máme totiž Boha, který není sám a jediný, není vrcholný sobec, náš Bůh žije ve vztazích.“ V Bibli ale moc jasných textů o Trojici nenajdeme. Oni totiž Bibli nepsali učenci řeckého střihu, ale vypravěči příběhů střihu hebrejského. A tak místo paragrafů, nebo definic a vědeckých pojednání máme v Bibli příběhy, rozhovory a přirovnání. A proto taky dneska čteme rozhovor Ježíše s Nikodémem, kde je to důležité k Boží podstatě shrnuto: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Ježíš, který je sám účasten na Božím životě, tady nepředkládá žádné definice mia ousia, treis hypostasis, ale mluví právě o vztahu – Boha Otce k Synovi a také Boha ke světu. Podmínkou naší spásy není pochopit, ale uvěřit: „Kdo v něho věří, není souzen…“. A uvěřit neznamená odložit rozum, chovat se hloupě a být naivní. Věřit znamená především spoléhat na Toho, kdo mě má tak rád, že za mě obětoval život. To, že v historii církve byly pokusy Boha popsat, je správné a může nás to obohatit. Teologie by totiž měla vždycky sloužit církvi v jejím praktickém poslání a úvahy ranné církve o nejsvětější Trojici s praxí nakonec souvisely: od pojetí Ježíše Krista jako Boha se pak odvíjí naše nahlížení na celkové působení Boha v dějinách vč. toho Ježíšova pozemského a Ježíš se pro nás stává vrcholným vzorem vší naší praxe. Pokud by ale mělo jít jen o jakési pseudobádání, kterým se navíc uzavíráme do mimosvětna, šlo by o hrubé nepochopení právě Ježíšova životního příkladu. Proto nezoufejte, když vám učení o Trojici nebude jasné ve všech nuancích. Bůh se totiž jednou nebude ptát, jak zní katechismové poučky, ale dotazovat se bude, co jsme udělali, nebo neudělali pro naše bližní.

Letnice

Dnes si opakujeme kratší část textu Evangelia z 2. neděli velikonoční (Jan 20,19-23). Máme ho ale vidět jinak – důraz je kladen na dar Ducha svatého. Ježíš na učedníky doslova dechl a řekl: „Přijměte Ducha svatého!“ Předává jim tedy něco ze sebe až fyzicky. Můžeme se domnívat, že na pozadí je starozákonní chápání jednak Ducha (ruach), které s dýcháním souvisí (termín je překládán jako dech i duch) a jednak onen proces vdechnutí, který může rezonovat s knihou Genesis - když Bůh tvoří člověka, vdechne mu v chřípí dech života (srov. Gn 2,7). Nyní jsou tedy učedníci, jakoby znovu-oživeni a jsou s Ježíšem „stejného Ducha“. Proto hned následuje další věta: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Odpouštění hříchů patří do kompetence samotného Boha. Vzpomeňte, jak byli židé rozhořčeni, když Ježíš než ho uzdravil, řekl ochrnutému: „Odpouštějí se ti hříchy!“ Vadilo jim tehdy, že ze sebe dělá Boha. Když tedy Ježíš předává svého Ducha učedníkům, dává tím najevo, že jejich jednota je završena: „Co je Tvé, je moje“ a „nechť jsou jedno jako my,“ říká Ježíš ve velekněžské modlitbě, kterou jsme si připomínali minulý týden. Apoštolové jsou od této chvíle vedeni Duchem Božím a ve světě budou působit v jeho moci – hříchy odpouštět či zadržovat. Vznikající církev je prostorem, kde se Bůh se světem potkává.

A s tím souvisí ono již několikrát zmíněné téma vyslání církve do světa: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Církev v síle Ducha svatého a po vzoru našeho Pána vychází působit do světa. Nemá se schovávat po kostelích a konzervovat staré pořádky. Ale to už bych opakoval promluvy z předchozích nedělí.

Dary Ducha jsou rozmanité a služby jsou rozličné, jak jsme dnes také četli v Epištole. Každý máme od Boha povolání a poslání. Vzývejme tedy Ducha Božího, aby nám ukazoval, kde je naše místo, jak máme sloužit a svým specifickým dílem přispívat k velkému společnému úsilí církve o přeměnu a záchranu světa. A prosme, abychom k tomuto vedení Duchem byli vždy ochotni a připraveni i v těch nejmenších každodenních záležitostech: Veni Sancte Spiritus! 

7. neděle velikonoční

Dnes se čte takzvaná velekněžská modlitba, která tvoří celou 17. kapitolu Janova Evangelia, náš úryvek ale končí veršem 11. Ježíš se přimlouvá za učedníky a přimlouvá se v závěru 17. kapitoly i za nás, kteří teprve uvěříme. Všimněme si několika důležitých sdělení. Jestli to až do této doby Ježíš v Janově podání různě naznačoval, nyní to říká celkem otevřeně: JÁ JSEM BŮH a také: JÁ JSEM SPASITEL. Jeho slova budou potvrzena už za několik dnů – myšleno tehdy – díky vzkříšení. 

Pak je tady zajímavá forma sdělení, tedy modlitba. Ježíš přechází od rozhovoru s učedníky k modlitbě - k rozhovoru s Bohem. Je to na úplný závěr poslední večeře. Poté už následuje zatčení. Oslovením Boha – Otce Ježíš podtrhuje vše, co předtím říkal učedníkům. Ukazuje a potvrzuje svůj vztah k Bohu i k učedníkům. A i v této řeči opět zhmotňuje svoje poslání – jeho modlitba je přímluvou, vyjadřuje v ní svoji lásku ke svým přátelům. Je z toho možné přijmout závěr, že skutečně křesťanský postoj vidí na prvním místě bližního.

A za třetí jde zde naznačeno jakýsi rozpor „věřící a svět“. Ježíš v tom dnešním úryvku na tento rozpor naráží, ve zbytku 17. kapitoly je pak ještě důraznější: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“. Svět stojí na některých principech, které prostě nejsou s Ježíšovým pojetím v souladu. Nakonec ty rozpory jsou tak silné, že Ježíš končí na kříži. „Svět“ jen těžko chápe a přijímá do krajnosti se vydávající lásku, křesťansky chápanou službu a pravdu (která není jen souladem myšlenky a skutečnosti, ale mnohem víc závazkem a posláním). V mnohém tyto ctnosti svět provokují a dráždí. Jako křesťané jsme předurčeni k tomu, že ve světě budeme narážet. A o tom všem Ježíš ví a právě proto se za nás všechny (nejen za tehdejší učedníky) také modlí velekněžskou modlitbu. Přesto, nebo právě proto jsme do světa vysláni. Máme být solí země a kvasem, který vše mění. Ovšem jinak, než jak to svět zná – mocí a násilím. Naopak, mírností, trpělivostí a věrností. Přesně tak, jak to ukazoval Ježíš. Abychom toho byli schopni, sesílá nám Přímluvce a tuto událost si naplno připomeneme už za týden.

6. neděle velikonoční

Janova  povzbuzující řeč o mystické jednotě Boha a věřících běží naplno dál. „Jestliže mě milujete, budete zachovávat moje přikázání,“ čteme v dnešním Evangeliu. O několik řádků níže se můžeme dočíst: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Nejde tedy o nějaký výčet ustanovení, která máme plnit, jak je vyznávali farizeové, nebo, jak by je rádi měli někde sepsané dnešní zákoníci a jak k tomu někdy my katolíci (vyzbrojení Kodexem kanonického práva) sklouzáváme. Nikoliv. Jde o celkový Ježíšův přístup, který máme následovat. Je proto třeba mu správně rozumět v celé šíři. Tedy nevytrhávat z kontextu, nesklouzávat k jednotlivostem. Cílem je vydávající se láska, důvěra, víra a velkorysost - ty se do žádného zákoníku vypsat většinou nedaří. Není to lehké. Samotného Ježíše se v konkrétních případech nemůžeme zeptat napřímo a proto nám přislibuje Parakléta – Přímluvce, který je tajuplně v nás a který nás může směřovat a povzbuzovat. Díky němu může církev jako celek přijímat postoje ke stále novým výzvám. Díky Duchu svatému není církev jen historickým spolkem, spolkem, který je zaměřen do minulosti. Je živým organismem, který jde dějinami dál. Díky Duchu svatému se nemusíme bát „nových věcí“ a budoucnosti. Duch svatý nás totiž do budoucnosti vede. Neznamená to, že hned bude nekriticky přijímat každou „novotu“, ale rozhodně bychom se neměli stát ustrašenými ochránci (konzervátory) starých pořádků a „jistot“ (hrnce plné masa). Víra je bytostně spjata se stále novým vykračováním do nejistot (Abraham). To tajemstvím opředené a přesto silné spojenectví s Bohem a s Ježíšem, jak o něm v symbolech píše Jan, nás činí otevřené budoucnosti. Milující Bůh nám říká: „Nebojte se, já budu s vámi až do skonání světa.“ A když mám někoho opravdu rád (jestliže mě milujete), dělám to, co si dotyčný přeje. Dělám to i tehdy, když tomu zcela nerozumím. Prostě mu věřím. Eucharistie je i po všech snahách ji vysvětlit, třeba i značně „vědecky“ (učení o transsubstanciaci) stále zahalená tajemstvím. Tajemstvím je zahaleno i Ježíšovo zmrtvýchvstání, způsob jeho oběti a také výrazné téma dnešní neděle: onen Paraklétos a jeho působení. Řecký způsob myšlení v nás se pak snaží vše vysvětlit a plně uchopit – vytvořit ucelený systém nauky. Hebrejská složka naší víry (lze-li to tak s jistým provokativním zjednodušením nazvat) nám prostě jen říká: jdi s důvěrou životem vpřed, protože Bůh je s Tebou, jeho cesty jsou neprobádané (svět je nezná), ale neboj, On Tě má rád.

 

5. neděle velikonoční

Čteme další text z Janova evangelia a dalo by se navázat na zamyšlení k minulé neděli. Tentokrát se jedná o Ježíšovu řeč u poslední večeře. Celé se to zase točí okolo identity Ježíše, víry učedníků a zase jde o jisté povzbuzení jeho nejbližších přátel za poněkud zvláštních okolností – jde o rozloučení před popravou. Dá se vůbec na tuto Ježíšovu řeč koukat nově, z pozice nás slavících Velikonoce v roce 2020? Už jen stěží se lze vžít do situace krátce před Ježíšovým ukřižováním. Evangelia byla sepsána samozřejmě až po Ježíšově vzkříšení a my je čteme se zkušeností velikonoční radosti. Ten náznak situace před Velkým pátkem tak představují hlavně dotazy učedníků, které znějí až poněkud naivně. Bylo to (a je) ale náročné na pochopení a Ježíš proto také reaguje laskavě a snaží se – byť v symbolické rovině – učedníky postupně vést ke správnému chápání jeho vztahu k Bohu a významu jeho oběti. Zaznívá tady pro Jana typicky ježíšovská výpověď: „Já jsem …“ (ego eimi). Minulou neděli bylo možné slyšet: „Já jsem dobrý pastýř. Já jsem dveře do ovčince.“ A dnes mnohem zásadněji: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Ježíš tím říká, že je s Bohem vnitřně spojen. Filipovi odpovídá: „Já jsem v Otci a Otec je ve mně“. S ohledem na jazyk Starého zákona je tady navíc blízkost s označením Boha tetragramem JHVH, což je vlastně také tvar slovesa být, nebo hned několik: „Jsem, který jsem,“ nebo: „Jsem, který budu.“ Jan je mystik a není to pro nás jednoduchá řeč. To, co rezonovalo v uších tehdejším Ježíšovým učedníkům znalým Tóry, už tak nemusí rezonovat nám. Onu vnitřní jednotu Otec – Syn ale číst můžeme celkem zřetelně. A jak už jsem psal opakovaně, je to velká dávka povzbuzení jak pro učedníky (v situaci těsně před ukřižováním), tak i pro nás, kteří tyto řádky čteme po dvou tisícovkách let. I když je svět stále rozkolísaný a jen velmi málo bezpečný, nemáme se bát: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ Ježíš odchází, aby nám prošlapal cestu k Otci, aby nám šel připravit místo. Jeho oběť má smysl, protože nakonec jde o naše přátelství s Bohem. A na tom se nic nemění.

 

4. neděle velikonoční

Dnes se čte Janovo evangelium (Jan 10,1-10). Je to pro mě dost těžké a počítám se k těm, kteří to ne (zcela) pochopili, protože: 1.) Jan je obecně mystický a nesnadno se mi hledá skrytý smysl jeho symbolů; 2.) perikopa (celý úryvek) z 10. kapitoly je delší, končí až veršem 21. Tím jsme v tom dnešním čteném úryvku ochuzeni o některé výroky, které (alespoň mě) vrhají na text trochu více světla. Takto působí samotné Ježíšovo vysvětlení zvláštně: já bych čekal, že bude řeč o pastýřovi, on ale Ježíš hovoří o dveřích. A tady náš úryvek končí. Jistě, určitě už tady tušíme, že Ježíš mluví o svém poslání, o tom, že představuje jedinečnou cestu ke spáse. Ale až v 11. verši začíná o sobě mluvit jako o dobrém pastýři. Dále čteme, že dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Teprve tady je zřejmé, jakou oběť Ježíš předpovídá. A pak je tam dále rozváděn motiv, který je už i v tom našem dnešním úryvku, totiž, že ovce poznávají hlas svého pastýře a pastýř zná dobře své ovce. Jde tu o osobní vztah. Teprve verš 14. ale vysvětluje: „…znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce“. A to je myslím důležité. Velmi silný vztah Otec - Syn je přirovnán ke vztahu k ovcím. Celý text pak lze chápat jako utvrzení o osobním láskyplném vztahu, který je tak hluboký, že je garantován dokonce obětováním života. Bůh nás zná a my můžeme poznat Jeho, je za tím možné slyšet i určitou výzvu. Poznání je v Bibli něco víc než jen popis vnějšího stavu věcí  či chemického složení. Naznačuje opravdu blízké poznání druhého, tedy skutečné přátelství. Odtud pak lze vyvozovat, že i vztahy k bližním, k našim milovaným mají smysl. Křesťanství totiž nesměřuje ke stavu jakési „nirvány“, kdy se po ukončení koloběhu našich životů rozplyneme ve všeobjímajícím neosobnu. Křesťanství prohlubuje, a v některých ohledech dokonce překračuje starozákonní pojetí osobního Boha. Nejsme jen členy kolektivu, Bůh nás každého volá osobně a dokonce má spočteny i všechny vlasy na naší hlavě, jak se píše jinde v evangeliích. S tím pak souvisejí i další hodnoty: věrnost, stálost, zájem o druhé - altruismus, služba, jak jsem psal o několik nedělí dříve. Můj oblíbený farář říkával: najít způsob, jak bližní chce být milován; ne, jak já si to myslím, ale jak si to přeje on... Tak takhle daleko by se dalo rozvíjet dnešní evangelijní čtení. Jestli jdu tím směrem, který měl na mysli evangelista Jan, si ale úplně jist nejsem. Úsudek si udělejte sami.

 

3. neděle velikonoční

Evangelista Lukáš nás vrací zase na práh Velikonoc. Jiným způsobem popisuje to, co minulý týden Jan. Jedno z prvních setkání učedníků se vzkříšeným Kristem. Tentokrát to je setkání na cestě do Emauz. Má řadu zajímavých momentů. Za prvé, učedníci Krista nepoznávají až do chvíle, kdy připomíná poslední večeři. Něco bránilo jejich očím. Byl vzkříšený Ježíš fyzicky jiný? Nebo ho nepoznávali, protože vlastně neodpovídal jejich představě o Mesiáši?  Za druhé, jsou tady celé vyznavačské výpovědi. Učedníci svědčí, za koho Ježíše považovali, když byl ještě živ. A z toho je patrné, že jej chápali hlavně jako pozemského vysvoboditele. Za třetí, Ježíš je opravuje, respektive uvádí je do správného chápání jeho působení. Tady platí to, co jsme si říkali minulé neděle. Bude to ještě dlouhá cesta, než se z ustrašených a poněkud nechápavých učedníků stanou apoštolové, biskupové nové církve. Za čtvrté, je tady vlastně poprvé – samotným Kristem – předvedena exegese (výklad) starozákonního textu. Ježíš ukazuje, co se ve všech částech Písma vztahuje na něj. Je to jistě trochu nadneseně řečeno, bývaly pak v historii křesťanského výkladu Starého zákona přemrštěné pokusy „vidět Krista na každé straně Bible“. To je přehnané, přesto se křesťanská biblistika na cestu do Emauz může odvolávat. :-) Za páté, jsou tady vlastně moc hezké úryvky textu (některé proto přešly i do kancionálů) a symbolika. Učedníkům bylo s tím nepoznaným Kristem hezky: „Což nám srdce nehořelo?“ Toužili být s ním: „Zůstaň s námi, vždyť se připozdívá.“ I tady je zas zopakováno něco naprosto jednoduchého a základního, co nepotřebuje složité vysvětlování. Něco, co koresponduje s celkovým posláním Ježíše Krista a co jsme si už o Velikonocích také říkali: Bůh má člověka rád, jde mu naproti. Lze k tomu dnes dodat – pokud máme srdce otevřené a připravené, může zahořet láskou. A kéž tomu tak je i v těchto dnech: vejdi Pane a zůstaň s námi!

2. neděle velikonoční

Milé sestry a milí bratři, milí blahoslavení, dnešní Evangelium má vlastně dvě části. První navazuje na situaci z minulé neděle. Učedníci byli zmatení a vyděšení, měli strach. Byli spolu schovaní před židy. A najednou přichází do jejich úkrytu Ježíš. Evangelista setkání popisuje celkem bez emocí. Ježíš jde učedníkům naproti do jejich nejistoty. Jde je povzbudit. Především je ale přichází vyslat do světa. K tomu potřebují víru, dar Ducha Svatého. Od teďka se už nemají schovávat za zavřenými dveřmi. Učedníci dostali poslání být ve světě a pro svět – hříchy odpouštět, či zadržovat. Mají se stát základem církve. Církev tedy nemá být zavřená v kostelech a utíkat do zásvětna. S tím ale souvisí i všechna ta rizika, o kterých už nyní, po dvou tisícovkách let, dobře víme – na církev bude číhat nebezpečí různých svodů, církev bude stále znovu pokoušena stát se institucí s vazbou na moc a bohatství, budou na ní dorážet (a co hůř, i pronikat do jejích řad) lidé různě nenávistní i zvrácení. Přesto všechno ale stále platí, že církev je od prvního setkání učedníků se vzkříšeným Kristem poslaná do světa. Nelze na to rezignovat. Tak jako i Syn byl poslán od Otce do světa a také narážel na bídu, nepochopení a pokušení. Pokud ale církev zůstane ve spojení s Kristem, bude mít vždycky znovu šanci se zvednout a jít s Bohem v zádech: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání světa,“ čteme na závěr Matoušova Evangelia. To všechno, co církev čeká, ale ještě učedníci shromáždění ve strachu před židy tu druhou neděli velikonoční asi sotva tušili.

A pak je tady nevěřící Tomáš. O něm jsme slyšeli už mnohokrát. Mě vždycky fascinoval Ježíšův laskavý přístup. Neodsuzuje, nemoralizuje. Ví, jaká je Tomáš horká hlava - Tomáš chtěl za Ježíše položit život, když šli za Lazarem. Ježíš respektuje jeho přímočarost (dokud neuvidím, neuvěřím) a vyjde mu zcela vstříc. A Tomáš to také náležitě ocení. Při setkání se Vzkříšeným odpovídá: „Pán můj a Bůh můj“. Tak jasné vyznání o Ježíši jako Bohočlověku v Evangeliích jen tak nenajdete. A pro nás je v závěru tohoto oddílu přidáno velké povzbuzení. Protože jsme uvěřili, i když jsme fyzikálně a smysly nezkoumali, jsme blahoslavení, říká sám Vzkříšený.

Končí velikonoční oktáv, ono prodloužení chvíle čisté radosti ze vzkříšení a ze setkání se zmrtvýchvstalým Pánem. Milí blahoslavení, zkusme si alespoň část této radosti udržet i do dalších dní. Amen.

*

Dnes je hlavní svátek, ke kterému jsme několik týdnů směřovali – Zmrtvýchvstání Páně. Oslavujeme Ježíšovo vzkříšení.

Vlastně to ale všechno nebylo hned tak zřejmé. Tak to čteme v dnešním úryvku z Evangelia podle sv. Jana. Marie Magdalská objevila prázdný hrob a vrátila se vyděšená. Jde to říci učedníkům. Ani Jan a Petr z toho nebyli vůbec moudří. Jen se jim nezdálo pravděpodobné, že by tělo JK někdo ukradl – vždyť uvnitř zůstaly ležet pruhy plátna a rouška byla na jiném místě. „Proč by někdo tímto způsobem s tělem manipuloval?“, upozorňují někteří vykladači. Marie Magdalská i učedníci byli určitě stále zasaženi utrpením Velkého pátku a nemohli vše hned chápat. Byli jistě zmatení. Proč tělo Ježíše Krista není v hrobě? Teprve postupně budou učedníci uváděni do toho, co se vlastně přihodilo. Bude třeba osobního setkání s Ježíšem.

I nám dnes může být (i přes všechnu tu velikonoční liturgii) mnohé nejasné. Ani my dnes nemáme žádné „přímé“ důkazy, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, že je Boží syn, že se za nás vydal. Možná se také opětovně vrací otázka: proč se moje vykoupení muselo dít právě tímto způsobem?

Všechno je to otázkou víry, kterou v nás tajuplně probouzí sám Bůh. Asi je dnes tím nejdůležitějším přijmout onu základní výpověď: Ježíš Kristus, kterého lidé pověsili na dřevo, vstal z mrtvých. Nic víc! I když všemu nerozumíme, tak jako Marie Magdalská a učedníci první den po sobotě, snažme se prostým a čistým způsobem, ve víře, radovat z toho, že ten, koho máme rádi a který má rád nás, přestál všechno to utrpení a žije. Navždy.

*

Velký pátek je velmi těžké téma. Těžké, protože si připomínáme smrt nevinného, krutost popravy, žal matky a blízkých ukřižovaného Ježíše. Je to velmi těžké a smutné téma také proto, že Velký pátek nastavuje světu kruté zrcadlo. Ukazuje, jak mocní rozhodují o osudech těch slabých a jak světem vládne nespravedlnost. Dějství Velkého pátku je tragické a depresivní.

Pro nás, kteří jsme uvěřili slovu Evangelia, je navíc takto křižován sám Bůh. Bůh, který stvořil tento svět a dal člověku v lásce svobodu, kterou pak člověk začal zneužívat. Bůh, který se i nadále pokoušel vycházet člověku naproti. Tento Bůh nakonec obětuje svého jediného Syna, aby byl zahlazen všechen hřích. Obětuje svého Syna, aby mohl být očištěn a znovu obnoven vztah mezi člověkem a Bohem.

Přesto, že Bůh vše stvořil a všemu dal pravidla, přišel jako člověk a podřídil se lidským pořádkům. Je to nepochopitelné a zarážející. Proč právě takto? Proč jako Bůh nemohl nějakým zázrakem změnit lidské zkažené srdce? Proč nepřidal do genetického kódu člověka nějaký gen, který by odstranil nenávist a závist a taky potlačil všechny nemoci a utrpení? Proč tohle děsivě kruté dějství Velkého pátku?

Asi proto, abychom mohli, a ne nutně museli milovat. Abychom měli šanci poselství přijmout, aby nám nebylo vnuceno. Asi proto, aby šlo o nabízenou možnost a nám zůstala svoboda. 

Proto nevolí Ježíš Kristus ani cestu politického vítězství či cestu násilného převratu, ačkoli na to mnozí tehdy čekali. Nevolí nátlakové metody, ale pokorně (ale také důrazně) káže, učí, uzdravuje. A nechává se zabít. Je v tom něco nekonečně velikého a nás přesahujícího. Je v tom projevena Boží láska k člověku, Boží vydání se člověku „do krajnosti“. Kdo tohle začíná chápat alespoň trošku a přijímá to, stává NOVÝM stvořením. Nad to Ježíš všechno utrpení podstupuje dobrovolně, aniž by očekával naše přitakání a plné pochopení. Až do krajnosti je mírný a tichý, jako „beránek vedený na porážku“. A v tom je právě obrovská síla. Síla, která zasahuje nitro a podstatu člověka, nikoliv vnější formu veřejných pořádků. Síla, která smiřuje Boha s člověkem.

A tak si na závěr snad můžeme dovolit přeci jen trochu naděje, protože i sám evangelijní Ježíš předpovídá svou smrt s tím, že je to nutné, aby byl zahlazen hřích a rozdělení, ačkoliv my to všechno ještě nemůžeme plně pochopit. Proto už nyní všechna utrpení mohou být viděna v souvislosti se zmrtvýchvstáním a do depresivní tmy Velkého pátku tak už nyní začíná lehce prosvítat Bílá sobota.

*

Zelený čtvrtek – to je poslední večeře, mytí nohou učedníkům. Je to ale také Getsemanská zahrada a pak někdy pozdě v noci zatčení. Zaznívá z toho všeho taková ta zvláštní úzkost, kterou člověk prožívá například v nemocnici den před těžkou operací. Víme, že něco velkého přijde. Máme strach a nutí nás to vidět věci úplně jinak. Je to bolestné čekání, protože děj se ještě plně nerozběhl…

Soustřeďme se ale na dnešní Evangelium. Je zřejmé, že Ježíš si je plně vědom toho, co jej čeká. Ví, že mu zbývá jen několik hodin života. A proto lze hovořit o jakémsi testamentu. Poslední večeře a to co následuje (mytí nohou učedníků a rozhovor s Petrem), je jakési završení jeho působení. Tváří v tvář smrti vyzdvihuje Ježíš to podstatné. Jde o vztah k jeho učedníkům – přátelům. Mytí nohou symbolizuje službu. Je to symbolicky vyjádřené vydání se za druhé z lásky. Tento obřad tak vlastně vystihuje smysl celého Ježíšova působení: Bůh sestupuje na zem jako člověk a slouží, aby zahladil hříchy, tedy překážky mezi Bohem a lidmi. Bůh se sklání k člověku z lásky, vydává se do krajnosti - podstupuje smrt – to je ono „bláznovství kříže“, které není kompatibilní s lidskou představou o kariéře. Je to „rozmyšlené bláznovství“ Boha, který má člověka pořád rád. V tom je podstata Velikonoc, podstata celého Božího plánu, dějin spásy a je v tom také nejhlubší základ naší naděje.

*

Květná neděle

Květná neděle mě vždycky udivovala kontrastem evangelijních textů. Není to pro vás asi nic nového a převratného, ale pojďme si to zopakovat. Na začátku bohoslužby se připomíná vjezd Ježíše do Jeruzaléma. Na zem lidé kladou ratolesti a davy provolávají slávu. O pár dní později možná ty stejné davy křičí: „Ukřižuj!“. Podivná, až děsivá proměna. Na jednu stranu obrovské nadšení pro všechno dobré a pravdivé, vůle k oběti pro druhé. Lidé se umějí v některých chvílích neskutečně solidarizovat, umějí ze sebe vydat to nejlepší, umějí zapomenout na vlastní prospěch a dát naplno průchod altruismu. Připomeňme rok 68, revoluční dobu 89, dobrovolníky při povodních a třeba i při současné pandemii. Pak se ale zase všechno obrací, to hezké mizí. Přichází normalizace, porevoluční vystřízlivění, anticharty, „drobné“ ohýbání zad a „kdo nekrade, okrádá rodinu“... Neodsuzujme proto tak snadno židovské davy a sebekriticky si přiznejme, že tady narážíme na něco, co je s námi nějak bytostně spojeno. Je to totiž to, čemu teologie říká „hřích“. Struktura zla, nedokonalosti, nelásky a také vrtkavosti a nestálosti. Souvisí to se stavem po vyhnání z ráje, se stavem, kdy vztah k Bohu je zastřen, komplikován a zrovna tak i vztah člověka k člověku.

Navíc to, že židé uměli na nějakou chvíli provolávat Ježíšovi slávu, možná nebylo tak úplně proto, že by pochopili a zcela přijali jeho poslání. Je za tím asi mnohem víc davová psychóza, očekávání záchrany v politickém smyslu – osvobození od Římanů, možná i chápání Ježíše jen jako zázračného mága. Přijetí Ježíšova poselství je velmi náročné a téměř s jistotou se neděje davově. Jeho pojetí spásy je spojeno s určitými hodnotami. Jednou z nich je také věrnost. A tu bych chtěl jako důsledek, či jako určité východisko, rozporu dnešních evangelijních textů vyzdvihnout. Věrnost byla už pro starozákonní pojetí velmi důležitá. Dokonce by se dalo říci, že byla chápána jako nejdůležitější složka toho celého komplexu, kterému dnes říkáme víra. Věrnost – emet – znamená, že neutíkám k jiným bohům hned, když se mi přestává dařit, když jsou na mě kladeny nároky, nebo když se mi přestávají produkovat endorfiny či jiné libé pocity. Věrnost vyžaduje určitou námahu. Věrnost ve vztahu – jsem s tebou, i když znám všechny tvoje slabé stránky, když zestárneš a i tehdy, kdy se ti přestává dařit a stáváš se nemohoucí. To je věrnost. Věrnost je také v plnění každodenních všedních povinností. Je to stálost. Věrnost znamená, že je na mě spoleh. Věrnost se totiž opírá o hodnoty, které se jen tak nemění. Díky věrnosti by nemusely Květné neděle střídat Velké pátky tak rychle. Ne že by ty vlny od „Hosana!“ k „Ukřižuj!“ zcela ustaly, jak jsem napsal výše, ale pokoušejme se jim stavět hráz právě věrností a hlubokým zakořeněním ve víře. Věrný Bůh na to čeká.

 

5. neděle postní

Evangelium páté neděle postní (Jan 11,1-45) je vlastně velmi aktuální a velmi nadějné. V podstatě říká, že nad smrtí nakonec zvítězí život. Přečtěte si příběh o Lazarovi pomalu a snažte se vnímat, co všechno sděluje. Opakuje se v něm řada myšlenek pro evangelia typických. Ovšem trochu z jiného úhlu či s jiným důrazem. To hlavní, co by možná mohlo celý text charakterizovat, je důraz na víru, na uvěření Ježíši Kristu. Bůh chce, abychom uvěřili. Tato výzva v příběhu zaznívá několikrát. Jde o víru učedníků, víru sester Lazara a víru zástupu. A na závěr také čteme: mnoho jich uvěřilo. Vedle toho jsou pak některé další charakteristické znaky Ježíšova vystoupení. Ježíš přichází na tento svět a naplno do lidských vztahů. Ježíš měl rád Marii, Martu a Lazara. Měl rád učedníky, i když byli nechápaví. Byl pohnut soucitem, dokonce zaplakal. A tady bych rád udělal odbočku k dnešní koronavirové situaci. Neřešme, proč a jak by mohl Bůh zamezit všemu zlu a trápení, jaké to má všechno smysl. Na to se snaží odpovědět celá jedna teologická disciplína – teodicea. A nevím, jestli je vlastně úspěšná. Mnohem důležitější je vidět Ježíše jako milujícího Boha, kterému na člověku záleží, který není bezcitným prvotním hybatelem či bohem filosofů někde v zásvětnu. Je Bohem sestupujícím a sklánějícím se k člověku. A co víc, je Bohem, který může vzkřísit k životu. A on chce k životu vzkřísit. Toho se držme a věřme, protože všechny evangelijní příběhy jsou zaznamenány právě proto. Nikdy, v žádné situaci – ani v ohrožení koronavirem – nás Bůh neopouští. Držme si tuto naději, i když situace může nějaký čas vypadat dost beznadějně. Bůh je naše záchrana. I jméno Lazar je snad odvozené z hebrejského El-ezer, což znamená: Bůh pomáhá. A po vzoru Ježíšově buďme pohnuti soucitem a hledejme, jak pomoci bližním. Tím se myslím nejvíc přiblížíme tomu, co ztělesňuje Nový zákon, Ježíš a tedy i samotný Bůh. Držme si aktivní uvěření a buďme k dispozici všem možným l/Lazarům, Martám i Mariím. :-)